Za více než 450 let, po které vládli z Konstantinopole/Istanbulu, obývali osmanští sultáni ve městě několik paláců. Nejdéle, téměř čtyři století, využívali ten první, Topkapı Sarayı. Dnes je v něm muzeum, o němž se říká, že se svými honosnými pavilony, klenotnicemi plnými drahokamů, svatyněmi a harémem v sobě ukrývá více barvitých příběhů než většina světových muzeí dohromady.
Palác Topkapı, jako vystřižený z pohádek Tisíce a jedné noci s mocnými sultány, ctižádostivými dvořany, krásnými konkubínami a intrikánskými eunuchy, byl až do poloviny 19. stol. mocenským centrem Osmanské říše. Od dobytí Konstantinopole se na jejím trůnu vystřídalo 31 sultánů, z nichž 24 vládlo odtud.
Palácový komplex se čtyřmi nádvořími zabírá plochu 700 000 m2, což je téměř o polovinu víc než rozloha Vatikánu. Rozkládá se na Sarayburnu, kopcovitém výběžku obklopeném vodami Zlatého rohu, Bosporu a Marmarského moře. Sultán Mehmed II. Dobyvatel navázal na starou byzantskou zástavbu a postavil Topkapı jako nedobytnou pevnost oddělenou od města vysokou zdí. Ve vrcholném období Osmanské říše zde žilo více než 4000 lidí.
Sultánskou branou postavenou Mehmedem II. se vchází na první nádvoří, největší ze všech, které sloužilo mj. jako cvičiště pro janičáry, elitní vojenskou jednotku absolutně loajální sultánovi, jejíž kasárna byla na druhém nádvoří. Významnou dochovanou památkou na prvním nádvoří je někdejší byzantský kostel Hagia Eirene (viz článek Byzantské dědictví).
Na druhém nádvoří, kam se vchází bránou Pozdravu neboli Střední branou postavenou v roce 1524 za Süleymâna Nádherného, se nacházela síň sultánské rady ministrů (dîvân) s pověstnými pohovkami podél zdí, na kterých členové rady seděli. Ve strážních věžích po stranách brány bylo vězení pro vysoké hodnostáře a cely, kde trávili poslední hodiny odsouzenci na smrt. Poblíž vchodu bylo popraviště a obydlí kata. V malé studni u brány si kat po vykonané práci umýval ruce. Jeho titul bostancı‑başı se překládá jako „vrchní zahradník“, což docela odpovídá náplni jeho práce – doslova „prořezávač“. Kat v Topkapı ale skutečně býval i zahradníkem, a když právě nepopravoval, měl na starosti velkou zahradu. Druhé nádvoří sloužilo také k audiencím vyslanců cizích zemí, jichž se účastnili hodnostáři říše, janičáři a palácová garda, někdy mohlo jít až o 10 000 mužů.
Jedinečnou pozoruhodností na druhém nádvoří jsou bezesporu palácové kuchyně. Nechal je postavit Mehmed II., ale po požáru v roce 1574 je obnovil dvorní architekt Sinân. Celkem v 10 kuchyních pracovalo 1300 kuchařů a jejich pomocníků, kteří denně připravovali kolem 5000 jídel. Z dochovaných zápisů vyplývá, že se tu ročně spotřebovalo asi 30 000 kuřat, 25 000 ovcí, 15 000 telat, jakož i nesčetné tuny ovoce a zeleniny. Je zde vystaveno nejen kuchyňské nádobí a množství darů ze stříbra, ale také ohromující sbírka evropského, japonského a čínského porcelánu, která je s více než 10 000 kusy údajně třetí největší sbírkou porcelánu na světě po Pekingu a Míšni.
Z druhého nádvoří se také vstupuje do harému. Labyrint asi 400 místností se školami, knihovnami, nádvořími a zahradami na ploše asi 6700 m2 byl svět sám pro sebe. Žilo v něm asi tisíc osob a o pořádek se staralo na 200 černých eunuchů, které sultánovi posílal darem osmanský guvernér Egypta. O životě obyvatelek harému nejsou informace v dvorních kronikách ani jinde v islámské historiografii. Jako příbytek a sociální prostor zůstal harém neprobádatelný a tajemný. Vstup do něj byl povolen pouze nejbližším příbuzným sultána a sloužícím, v určitých dnech také lékaři, učitelům princů a hudebníkům. Nemuslimům byl vstup zcela zakázán. Dnes víme, že život žen v osmanské vyšší, resp. dynastické společnosti byl velmi institucionalizovaný a hierarchizovaný. V 16.–19. stol. byl harém nejen místem pravidly vymezené sexuální rozkoše sultána, ale především místem dynastického rozmnožování, a tím i místem rodinné a imperiální politiky. Kontinuita osmanské státnosti spočívala výhradně na mužských dědicích. Sultán, a ještě více jeho matka, která byla na vrcholu hierarchické pyramidy harému a řídila rodinnou reprodukci podle přesných pravidel, se museli postarat o to, aby v paláci byl dostatek potenciálních následníků trůnu.
Harém v Topkapı byl v první řadě obytným prostorem velké sultánovy rodiny. Tu ale netvořily jen čtyři sultánovy manželky, konkubíny a otrokyně. Byly zde vychovávány sultánovy děti a také školeny budoucí manželky prominentních politiků. V harému žili do jejich 16 let také sultánovi synové, stejně jako neprovdané dcery sultána. Sultanát přecházel z otce na nejstaršího syna. Snaha dát sultánovi prvního syna vedla mezi konkubínami k velké konkurenci. Být matkou prvorozeného syna však nestačilo, důležité bylo, aby tento syn svého otce úspěšně přežil. Vyvražďování sultánových synů a bratrovraždy patřily od časů Mehmeda II. jistou dobu k palácové politice. Mělo se tak zabránit bojům o trůn a dělení říše.
Z druhého nádvoří na třetí, kde začínala soukromá rezidenční část paláce, vede brána Blaženosti, před níž se tradičně vzdával hold a přísahala věrnost novému sultánovi. Nikdo nesměl touto branou projít bez zvláštního povolení sultána. Naproti bráně stojí audienční neboli trůnní síň a za ní knihovna Ah…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Istanbul