Podzemní továrna Rabštejn
Soutěsky a údolí řeky Kamenice jsou vyhlášenou lokalitou Českého Švýcarska. Lidé jimi procházejí či proplouvají při svých výletech a těší se z krás přírody. U obce Jánská, nedaleko České Kamenice, však v údolí řeky najdeme místo, které cestovatelskou idylku nepřipomíná ani vzdáleně.
Kdysi dávno to bylo sídlo přádelny, kterou zde v letech 1858–1860 vybudoval českokamenický podnikatel Franz Preidl. Využil příležitosti ke koupi pozemků v Rabštejnském údolí s přístupem k řece Kamenici a začal zde budovat továrnu na spřádání bavlny a lnu poháněnou vodní silou. Později přádelny ke svému pohonu používaly parní stroj a postupně se rozrostly do největší firmy, jaká kdy v České Kamenici existovala. Franz Preidl se stal zámožným člověkem a patrně proto, že neměl rodinu, také významným mecenášem. V v České Kamenici, kde se stal dvakrát starostou, postavil řadu budov včetně chudobince a různým organizacím věnoval nemalé částky. Za svoji veřejně prospěšnou činnost byl roku 1887 povýšen císařem do šlechtického stavu. Zemřel v Praze o dva roky později.
Univerzálním dědicem ohromného jmění včetně rabštejnských přádelen se stal synovec Emanuel Karsch. Po něm firmu vedl ještě jeho syn Franz, což trvalo až do hospodářské krize, kdy se provoz přádelen přestal vyplácet. Za 2. sv. války se přádelny částečně obnovily, ale v roce 1942 byl celý komplex v Rabštejnském údolí zabaven pro válečné účely a předán firmě Weser Flugzeugbau GmbH (WFG) z Brém. Hlavní důvod byl ten, že továrny firmy vyrábějící letadla byly na území Německa stále častěji terčem spojeneckého bombardování. Po krátké a rychlé přestavbě se v budovách přádelen začaly vyrábět součástky do letadel Junkers a Messerschmitt.
Výroba vojenského materiálu začala na počátku roku 1943 a postupně se rozšiřovala. Nakonec v Rabštejnském údolí pracovalo na 6000 lidí zhruba 18 národností. Kromě místních obyvatel a německých odborníků z Říše to většinou byli totálně nasazení dělníci z okupovaných území, ale také zajatí ruští a angličtí piloti. Celkově bylo zřízeno v okolí 34 pracovních táborů a dva zajatecké.
Hlavním výrobním artiklem byly rotační součástky leteckých motorů, rychlopalné kanony ráže 30 mm, křídla letounů a v závěru války též součástky pro první sériově vyráběný vrtulník FA 223. I když spojenecké letectvo utajenou továrnu v pískovcovém údolí nikdy neobjevilo, začalo se v létě 1944 projektovat přesunutí výroby do podzemí. Skalní stěny se zdály být ideálním místem k vytesání tunelů pro podzemní továrnu, nicméně geologický rozbor poukázal na možnou nestabilitu pískovce. Proto se rozhodlo, že pro akci Zechstein, jak byl projekt nazván, budou využiti vězni z koncentračního tábora.
V srpnu 1944 bylo přivezeno prvních 750 vězňů z táborů Dachau a Flossenbürg. U příjezdové cesty z České Kamenice vyrostlo několik dlouhých dřevěných baráků obehnaných ostnatým drátem, které správně spadaly pod bavorský koncentrační tábor Flossenbürg. Pracovní podmínky vězňů byly na hony vzdálené od podmínek dělníků z továrny. Nízké potravinové příděly, dvanáctihodinové směny a nebezpečná práce na ražbě tunelů si na nich vybírala svoji daň. Uvádí se, že při práci v podzemí, na nemoci a surové zacházení zahynulo na sedm desítek z nich.
Razící práce začaly ve čtyřech komplexech označovaných jako Werk A, B, C a H. Zatímco Werk C a A byly poměrně skromné projekty, nejdůležitějším dílem se stal Werk B, kde se vytvořilo přes kilometr chodeb s vysokým profilem, které byly zpevněny betonovými oblouky a prostor nad nimi byl vyplněn betonem. Jak se blížil konec války, byly právě sem převezeny nejcennější stroje a dělníci na nich začali vyrábět, ačkoliv na konci chodeb stále pokračovala ražba.
Nejrozsáhlejším labyrintem byl Werk H, který po válce sloužil jako podzemní skladiště pohonných hmot pro státy Varšavské smlouvy. Dohromady bylo během osmi měsíců, které zbývaly do konce války, vyraženo 4,5 km chodeb o různém profilu. Původně měl projekt Zechstein zahrnovat prostory o ploše přes 80 000 m2, z čehož byla v květnu 1945 hotova necelá čtvrtina.
Válečná výroba v Rabštejnském údolí pokračovala až do večera 7. května 1945, kdy noční směna odmítla nastoupit do práce. V té době již část strážního oddílu SS uprchla a zbývající vojáci se chystali ke zničení všech objektů, jak dostali nařízeno. Proti tomu se však postavilo civilní vedení továrny a po dlouhém jednání přesvědčilo vojenského velitele, aby od splnění rozkazu upustil. Díky tomu se podařilo zachránit cenné stroje a některé z nich ještě dlouho sloužily v československém průmyslu.
Vězni koncentračního tábora byli zbývajícími jednotkami SS odvedeni směrem k České Lípě, odkud patrně chtěli pokračovat do Prahy, kde předpokládali, že se nachází demarkační linie a americké jednotky. Během noci, někde v okolí Žandova, se však stráže rozprchly a 9. května ráno se vězni jako jedni z posledních probudili do dlouho nepoznané svobody…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa České Švýcarsko/Labské pískovce