tramping
Posázavský pacifik tudy jezdí z Prahy hodně přes sto let. Zprvu sobotní, později páteční čekání na vlak na nádraží v Braníku bylo událostí možná ještě větší než samotná cesta do obyčejných srubů a chat, z nichž už dnes stojí bohužel jen pár. Jak se lidé dokázali dostat z přeplněného nástupiště do několika vagonů, to si lze stěží představit. Houkající vlak vjížděl do nádraží, průvodčí volali, aby lidé ustoupili, a pak je pro změnu zase pěchovali do vozů. Neméně srdnatě dokázali průvodčí vyhazovat černé pasažéry. Přesto se díky vlaku stala především spodní část toku Sázavy oblíbeným cílem obyvatel metropole.
Dvacátá léta minulého století se uvádějí jako počátek typicky československého fenoménu trampingu, i když jeho rozvoj byl mnohem rychlejší a silnější v českých krajích. Zasloužili se o to především starší skauti, kterým přestal stačit život v oddílech. Zpočátku se jim říkalo „divocí skauti“, slovo „tramp“ se objevilo až později. Od svých začátků byl tramping především únikem z ruchu měst do přírody, za komunistů pak také únikem před všudypřítomnou ideologií.
Okolí Sázavy patří k oblastem osídleným již v pravěku. Stejně jako řada jiných našich řek, i Sázava bývala zlatonosná. Ne nadarmo se skalnatému údolí mezi Kamenným Přívozem a Pikovicemi dodnes říká Zlatý kaňon. Zavzpomínat na „zlaté časy“ tam zájemci mohou dodnes u žampašského viaduktu, kde jsou v sezoně zpřístupněny dvě štoly bývalých zlatých dolů, sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského. Někdejších horních měst je v blízkém okolí Sázavy několik, za návštěvu určitě stojí muzea v Jílovém nebo Novém Kníně.
K Sázavě začínali jezdit první trampové někdy kolem roku 1920. Nezastupitelnou roli nutného dopravního prostředku sehrál právě „posázavský pacifik“. Z nejprve obecného označení lokálky jezdící sázavským údolím a využívané trampy se postupně stalo neoficiální pojmenování železniční trati, jež byla původně vybudována především pro potřeby rodícího se průmyslu. Koleje se začaly pokládat v 80. letech 19. stol. z obou stran, od Prahy i od Čerčan. Po dokončení úseku Jílové – Skochovice v roce 1900 se otevřela i možnost využití vlaků k pravidelným výletům do krásné přírody. Vzhledem k terénu nebyla stavba této železnice vůbec jednoduchá. Prudké svahy a skály vyžadovaly zajímavá řešení. Kromě šesti tunelů a spousty vysokých náspů bylo potřeba postavit také již zmíněný, 42 m vysoký žampašský viadukt nad Kocourskou roklí, který je častým objektem zájmu fotografů.
Název Zlatý kaňon vymyslel legendární trampský všeuměl Bob Hurikán již jako dvanáctiletý v roce 1919, v době, kdy u řeky vzniklo asi první tábořiště „U dubu“. Jezdili sem například i…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Posázaví