Mokřady
V tůních a slepých ramenech podél Lužnice spí voda. Pod houpavou půdou rašelinišť leží zapomenutá voda. V travnatých loukách odpočívá voda. V lesích dřímají nehybné močály a rybníky obepínají prstence měkkého bahna, do kterého se otiskly řádky kachních stop.
Voda je v třeboňské krajině všudypřítomná, pulzuje v ní jako krev v živém organismu. Půda je jí nasáklá a v sebemenší proláklině proniká na povrch.
Přes všechny odvodňovací a vysoušecí úpravy si část Třeboňska stále uchovává charakter mokřadů, které mají sto a jednu podobu a neustále se mění. Nejen vlivem člověka, ale i klimatickými poměry a přírodními procesy, jako je například zarůstání a zazemňování tůní nebo naopak rozrůstání rašelinišť. Malá, 30 cm hluboká tůň může zaniknout za 20 let, rozlehlé rašeliniště existuje 4000 let i déle.
Typickými mokřady jsou močály, bažiny, rašeliniště, podmáčené louky, lužní lesy a vodní toky, ať umělé nebo přirozené. Do kategorie mokřadů patří i mělké rybníky, kterých je na Třeboňsku většina, stejně jako jejich bažinaté břehy a záplavová území, kam se při velké vodě rozlévají.
Vývoj mokřadů vždy závisí na vodě. Jak jinak. Tam, kde ležel nepropustný, zpravidla zajílovaný podklad, a pohyb vody na něm byl minimální, začal v trvale zamokřeném prostředí proces rašelinění. Rostlinné zbytky tlely ve vodě bez přítomnosti kyslíku a pomalu, velmi pomalu se měnily v mazlavou hmotu zabarvenou oxidem železa do rezavé až hnědočerné barvy. Známe ji jako rašelinu, jako zvláštní organickou zeminu, která vyniká mnoha osobitými vlastnostmi, například svým minimálním objemem ve vysušeném stavu a obrovskou retenční schopností. Uvádí se až 2000% nasákavost. Rašelina se vyznačuje také osobitým pachem a tím, že okyseluje své prostředí. Za jeden rok se z odumřelých rostlin vytvářela vrstvička rašeliny o síle asi 0,5–1 mm, takže můžeme předpokládat, že metrová vrstva rašeliny vznikala podle klimatických a lokálních podmínek nejméně 1000 let. Charakteristickou a základní rostlinou rašelinišť je mech rašeliník, který se ve světě vyskytuje asi ve 380 druzích, z nichž u nás jich roste 34. Spolehlivým důkazem, že jde o skutečné rašeliniště, jsou také drobné masožravé rostlinky. V prostředí, kde většinu z mála dostupných živin spotřebuje rašeliník, si občas chytí nějaký hmyz, což je zvýhodňuje oproti nemasožravým druhům a umožňuje jim prosperovat i v místech s velkým nedostatkem živin. Nejtypičtější jsou rosnatky, v rašelinných jezírkách pak bublinatky. Tam, kde mají mokřady stálý přísun živin díky protékající vodě, roste celá škála vodních a bahenních rostlin, hlavně rákosiny a ostřice, početné jsou i mechy.
Organické zbytky rostlin se rozkládají poměrně rychle a vytvářejí vrstvy, kterým se říká slatiny. Mají většinou slabě kyselou až neutrální půdní reakci. Hojně vznikají v severnějších, nejnižších částech Třeboňské pánve. V tisíciletém vývoji těchto stále podmáčených míst přecházela slatiniště v rašeliniště a naopak. Přechodná stadia mezi oběma typy se nazývají přechodová rašeliniště, a právě těch je na Třeboňsku nejvíce. V jižních Čechách se pro ně používá označení blata. A že takových blat není v kraji málo, dokazují i mnohé místní názvy jako je Blatná či Záblatí. Blata patří k charakteristickým, ba…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Třeboňsko