V dobách své největší slávy byl Trevír (německy Trier) znám jako „druhý Řím“. A nebylo to kvůli množství kostelů či sedmi pahorkům, což bývají nejčastější důvody podobných srovnání. Označení odkazuje do období pozdní říše římské a vyjadřuje význam, který tehdy město mělo.
Přesné datum založení města není známo, zpravidla se za něj považuje rok 16 př. n. l., kdy Římané postavili v těchto místech první most přes Moselu. Možná ho dokonce postavili o rok o dva dříve a rok šestnáctý je již opravdu datem vzniku města, kdo ví. Augusta Treverorum, Augustovo město v zemi Treverů, tak se jmenovalo. Záhy v něm začaly vznikat významné a výstavné budovy, vždyť už v roce 44 označil zeměpisec Pomponius Mela ve svém Místopise Trevír za urbs opulentissima, „velmi bohaté město“. Opravdový vrchol ale přišel až s politickými změnami, které v říši nastaly koncem 3. stol. Úlohu sídelního města si Trevír vyzkoušel už za tzv. Galského císařství, ale naplno si ji pod jménem Treveris užil po roce 293, kdy císař Dioklecián zavedl v římské říši hned čtveřici vládců, dva starší augusty a dva jejich nástupce, caesary. Trevír se stal sídlem západořímského caesara, a i když tohle uspořádání známé jako tetrarchie prakticky nepřežilo svého zakladatele, neboť pouhý rok poté, co se Dioklecián vzdal vlády, byl provolán císařem Konstantin Veliký, což bylo začátkem velmi rychlého konce vlády čtyř, městu to vůbec neublížilo, ba naopak. V dobách svého strmého mocenského vzestupu zde sídlil i Konstantin, který Trevír obohatil četnými stavbami. A po jeho odchodu na východ zůstal Trevír skoro po celé 4. stol. oblíbeným a preferovaným sídlem západořímských císařů. V té době měl prý snad až 80 nebo dokonce 100 tisíc obyvatel (údaje se rozcházejí, střízlivější hovoří o 50 tisících, ale i to je na tehdejší poměry obrovský počet), což je množství, kterého znovu dosáhl až ve století dvacátém a jež z něj činilo největší město své doby severně od Alp.
O antické minulosti Trevíru nemluvíme náhodou, vždyť právě jeho římské památky jsou společně se dvěma křesťanskými chrámy, dómem a kostelem Panny Marie, zapsány už od roku 1986 na seznamu Světového dědictví UNESCO. Nepřehlédnutelná je především Porta Nigra, Černá brána, která byla ve 2. stol. stavěna spíše jako výraz bohatství města než vojensko-obranný prvek. Její původní jméno neznáme, to současné pochází až ze středověku, kdy už začal její původně světlý pískovec nápadně tmavnout. Za svůj výborný stav vděčí mnichu Simeonovi, původem ze Sicílie, který doprovázel arcibiskupa Poppa na jeho pouti do Svaté země a po návratu se nechal v roce 1030 slavnostně zazdít do východní věže Černé brány, aby tam dožil jako poustevník v dokonalém odloučení od okolního světa. Zemřel v červnu 1035, ještě téhož roku byl prohlášen za svatého a Černá brána byla přestavěna na kostel, u kterého záhy vznikl klášter. Díky tomu unikla obvyklému osudu většiny monumentálních antických staveb, totiž rozebrání na stavební kámen.
Další dvě monumentální římské památky pocházejí z doby konstantinovské výstavby na počátku 4. stol., i když dokončeny byly až o několik desetiletí později, protože Konstantin záhy upřel svou pozornost, síly i finance na budování Konstantinopole. První z nich je někdejší císařský trůnní sál, Aula Palatina, někdy nazývaná též Konstantinovou bazilikou. Při její poslední rekonstrukci po druhé světové válce byla zvolena velmi jednoduchá bezozdobná podoba, která nechá plně vyniknout monumentalitě prostoru. V bezprostředním sousedství auly si nelze nevšimnout nadýchaného růžového rokokového zámečku, který v prudkém kontrastu k syrově cihlové stavbě přiléhá. Kurfiřtský palác z druhé poloviny 18. stol., dílo Johanna Seize, žáka slavného Balthasara Neumanna, využívají dnes zemské úřady, a tak se turisté musí spokojit s pohledem zvenčí, z neméně malebného parku, v němž se opodál nachází i budova Rýnského zemského muzea a který na konci přechází ve vykopávkový areál oné druhé uvedené konstantinovské památky – Císařských lázní.
Nejnápadnější dochovaná část, asi 19 m vysoká vnější stěna caldaria, dává tušit, jak ohromující kdysi tato stavba, kvůli níž byly strženy čtyři bloky obytných domů, měla být. Měla, ale nebyla. Lázně nebyly nikdy napuštěny vodou, ještě za jejich výstavby, která se protáhla asi na 80 let, byl změněn účel stavby, která nakonec sloužila jako kasárna císařovy tělesné stráže. Dojdeme-li až sem, na jihovýchodní okraj starého města, je to už jen kousek k ještě jedné významné římské památce, amfiteátru rozkládajícímu se pod kopcem Petrisberg, jehož úbočí malebně pokrývají vinice. Stavba z doby kolem roku 100 měla prý kapacitu až 20 000 diváků.
Středověký Trevír sice nedosahoval zdaleka velikosti toho antického, ale rozhodně nebyl bezvýznamný, zvláště poté, co se zdejší arcibiskup stal jedním ze sedmi říšských kurfiřtů. Ze staveb reprezentujících arcibiskupskou tvář Trevíru si zaslouží alespoň krátkou zmínku přinejmenším ony dva kostely, které jsou na seznamu UNESCO. Stojí těsně vedle sebe a hlavně při pohledu od západu vypadají jako jeden celek. Dóm sv. Petra je však mnohem větší a také starší. První velká biskupská bazilika tu stála už v první polovině 4. stol. a současná podoba dómu pochází vesměs z 11. a 12. stol. Podle legendy věnovala biskupu Agritiovi palác, z něhož byla vytvořena první bazilika, Konstantinova matka sv. Helena. Ve východní kryptě je umístěn relikviář s její lebkou, přesto to není nejcennější relikvie v dómu. Tou je tzv. svaté roucho, podle tradice bezešvá tunika Ježíše Krista, již měla do Trevíru přivézt rovněž Helena. Roucho symbolizující tím, že nemá švy, jednotu Kristovy církve, je však poprvé zmiňováno až v 11. stol. a bezpečně lze jeho existenci doložit teprve od roku 1196. Věřící ho poté měli první příležitost spatřit až v roce 1512, kdy se k němu konala za přítomnosti císaře Maxmiliána I. slavná pouť. Tyto pouti se následujících pět let konaly pravidelně, pak však začala jejich četnost výrazně řídnout. Ve 20. stol. se konaly pouze tři v letech 1933, 1959 a 1996, té poslední se zúčastnilo 700 000 lidí. Výjimečnost těchto poutí je dána tím, že pouze při nich je roucho vystaveno. Další pouť probíhá právě v těchto dnech, od 13. dubna do 13. května, a připomíná 500. výročí pouti první. Kostel Panny Marie neboli Liebfrauenkirche je jednou z prvních gotických staveb v Německu, ne-li vůbec nejstarší, a určitě první s centrální dispozicí. Stavěla ji lotrinská stavební huť, takže dílo je silně ovlivněno francouzskými stavebními vzory.
Měšťanský Trevír nabízí především půvabné náměstí Hauptmarkt s tržním křížem a kašnou sv. Petra. Z domů kolem něj je nejnápadnější pozdně gotická Steipe, kde kdysi zasedal tržní soud a radní tu hostili své návštěvy. Dnes je v přízemí oblíbená kavárna a restaurace, která spolupracuje s ojedinělým Muzeem hraček v sousedním domě. Nádherný barokní portál zasazený mezi domy na jižní straně náměstí tvoří vstup do úzkého průchodu ke gotickému kostelu sv. Gangolfa, hlavnímu kostelu trevírského měšťanstva, jehož věž, kdysi sloužící zároveň jako strážní, se tyčí nad náměstím.
Potkáte-li v ulicích Trevíru vyhlídkový dvoupatrový autobus na okružní jízdě, možná trochu znejistíte. Kromě Černé brány, dómu a dalších památek má na svém boku vymalovánu i povědomou siluetu s mohutným vlasem i vousem. Ano, trevírským rodákem byl Karel Marx. Rodný dům tu stojí a je v něm Marxovo muzeum. Němci vybrali před pár lety Marxe z 200 osobností jako třetího v pořadí v televizním programu „Naši nejlepší – Největší Němci“, hned za Adenauerem a Lutherem, asijští turisté tohle muzeum taky rádi, dvě autorky turistického průvodce oblastí kolem Mosely se rozplývají, jak je expozice „osvěžujícím způsobem aktuální“, nicméně našinec si ji zpravidla rád odpustí. Místo toho zajde třeba až k Mosele, tam co stojí kousek od sebe dva zrekonstruované říční jeřáby, prvotřídní technické památky z 15. a 18. stol., a potěší se pohledem na řeku a protilehlý vrch Markusberg s nápadnou siluetou mariánského sloupu.
Trevír