V porovnání s jinými španělskými městy je Madrid poměrně mladý; jeho počátky sice spadají kamsi do 9. století, ale jako sídelní město stanul v popředí politického a kulturního života země teprve v roce 1561. Absenci vlastních významnějších památek ze starších období však návštěvníkům vynahradí svými uměleckými sbírkami.
Muzeí a galerií výtvarného umění je zde bezpočtu. Nejvýznamnější z nich má uměnímilovný návštěvník Madridu hezky „po ruce“ v jediné ulici, výstavné Paseo del Prado ve východní části centra. Na prvním místě je samotné Prado, bezpochyby jedna z největších uměleckých sbírek na světě. Takřka naproti němu stojí Museo Thyssen-Bornemisza, sice menší, ale i tak se skvělou kolekcí evropského umění. Trojici na „třídě umění“ doplňuje poměrně mladé Muzeum královny Sofie, patřící k nejvýznamnějším institucím pečujícím o moderní umění.
Museo del Prado vzniklo jako Královské muzeum malířství a sochařství ve druhém desetiletí 19. stol. z iniciativy Isabely de Braganza, manželky Ferdinanda VII. Podle jejího přání mělo být muzeum institucí otevřenou veřejnosti a sloužící všeobecnému vzdělání, podobně jako o něco starší pařížský Louvre. Tím se výrazně lišilo od jiných, mnohdy daleko starších uměleckých sbírek, které byly dosud víceméně vyhrazeny jen vybraným návštěvníkům.
Díky sběratelským zálibám španělských vladařů, zejména Filipa II. a Filipa IV., nebyla o náplň nouze, a to i přes požáry Escorialu a madridského Alcázaru, které v letech 1671 a 1734 sbírky připravily o více než 500 pláten. Připravených soch a hlavně obrazů, ale též předmětů uměleckého řemesla, bylo tolik, že již tehdy vyvstal problém s jejich umístěním a s výběrem vhodného objektu. Volba nakonec padla na budovu Královského přírodovědného muzea, které mělo být součástí zamýšleného (ale nikdy neuskutečněného) komplexu budov Akademie přírodních věd, jak si je představoval Ferdinandův děd Karel III.
Své první návštěvníky přivítalo Prado 19. listopadu 1819. Jako každé muzeum tohoto typu pak opakovaně čelilo nedostatku prostoru, tím spíše, že v roce 1872 převzalo množství děl ze sbírek Museo de la Trinidad, pocházejících převážně z majetku zrušených klášterů. K prvnímu rozšíření budovy došlo v roce 1853, ale už v letech 1882 a 1885 se zde opět pracovalo, podobně jako ve 20. letech minulého století a nakonec ještě v letech 1956 a 1967. V rámci modernizace provozu (podle návrhů významného architekta Rafaela Monea) se mnoho mění i po roce 2000.
Základní fond muzea však zůstává přes všechny úpravy stejný. Sestává z osmi víceméně samostatných kolekcí, zahrnujících tvorbu přibližně od 12. do počátku 19. stol.: Španělské malířství, Francouzské malířství, Vlámské a holandské malířství, Německé malířství, Italské malířství, Sochařství (zaměřené na antiku a renesanci), Užité umění, Kresba a grafika.
Ani při svém zrodu sbírky neměly být zaměřeny pouze k dílům španělských umělců, to by ostatně neodpovídalo nadnárodně orientovaným zájmům nejvyšší šlechty, nehledě na to, že i ve Španělsku v období pozdní renesance a baroka vládl nedotknutelný kult italských mistrů Leonardova či Raffaelova věhlasu. Avšak síla a výtvarná kvalita činnosti v okruhu královského dvora a světských i církevních zadavatelů byly takové, že zhruba od 16. stol. tu máme co činit se skutečně španělskou národní školou, která dnes, hlavně v oboru malířství, patří k nejslavnějším kapitolám evropského umění.
Není tedy divu, že kolekce španělského umění v Pradu je v tomto ohledu mimořádná. Najdeme zde díla španělského středověku i slavná, „učebnicově známá“ plátna velikánů renesance a baroka. Proslulý krétský rodák Doménikos Theotokópulos, prošlý školením v Benátkách a jako „Řek“, tedy El Greco, činný především v Toledu, je zde zastoupen dvacítkou pláten ohromujících vizionářským pojetím námětů (Ukřižování, Zmrtvýchvstání), stejně jako bravurním způsobem malby, obzvláště ceněným avantgardou 20. století. Můžeme zde spatřit slavné Las Meninas (Dvorní dámy) od Diega Velázqueze, zdánlivě civilní, ale ve skutečnosti rafinovaně aranžovaný portrét rodiny Filipa IV., nehledě na desítky dalších děl tohoto malíře, jenž svými obrazy (mimo jiné též historickými plátny) vytvořil jedno z nejvýmluvnějších svědectví o své době. Ze 125 zachovaných Velázquezových obrazů jich Prado vlastní skoro polovinu. Není tedy divu, že jeho jméno nese jeden ze tří vstupů do muzea, a to ten hlavní, před nímž také velký mistr osobně sedí – na pomníku, který vytvořil v roce 1899 Aniceto Marinas. Lístek tu však nekoupíte, vchod je určen pro majitele internetových rezervací. Pro zakoupení vstupenky je třeba dojít k severnímu vchodu, pojmenovanému po Franciscu Goyovi. I on se těšil přízni královského dvora a lukrativním zakázkám, ale dokázal zůstat „sám sebou“ jak v prezentaci svých společenských postojů (připomeňme si tu jeho grafický soubor Los Caprichos), tak v hledání cesty k novému, modernímu vyjadřování. Jeho dílo, překlenující racionalismus neoklasicismu, je právem považováno za pojítko mezi barokem a romantismem 19. stol. Prado vlastní celkem 112 jeho pláten včetně „nelítostně pravdiv…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madrid