Od května do září tady průměrná teplotní maxima přesahují třicítku a v červenci se vyšplhají na rovných 40 °C, zato v prosinci a lednu zůstávají pod bodem mrazu. Roční úhrn srážek se tu pohybuje od jednoho a půl do tří centimetrů. Přesto se zde dá procházet ve stinných loubích porostlých vinnou révou, na tržištích se to žlutí a zelení slaďoučkými melouny cha-mi a v sezoně svážejí vozy bavlnu do zpracovatelských závodů jeden za druhým. Právě jsme se seznámili se Třemi poklady Turfanské prolákliny.

V proláklině na východním okraji pohoří Tchien-šan (u nás široce známého pod ruským jménem Ťan-šan), jejíž nejnižší místo se nachází 154 m pod úrovní mořské hladiny, leží několik oáz obklopených převážně kamenitou a štěrkovou pouští. Dále na jih a jihozápad se v Tarimské pánvi rozkládá písečná poušť Taklamakan, už od starověku obávaná oblast častovaná hrůzyplnými přídomky. Karavany na obchodní stezce, o mnoho století později nazvané baronem von Richthofen Hedvábnou, ji musely obcházet. Zprvu tak činily převážně z jihu, ale když tamní oázy začaly v důsledku klimatických změn ztrácet vodu, přesunul se provoz na severní trasu, jež se už v 5. stol. stala trasou hlavní. Nejvýznamnější zastávku na ní představovala oáza, kterou dnes zná svět pod ujgurským jménem Turfan nebo pod čínským Tu-lu-fan, resp. Turpan.

Turfanskou oázu na severním okraji stejnojmenné prolákliny si nesmíme představovat jako malý kompaktní zelený ostrůvek uprostřed pouště, jak známe třeba mnohé oázy saharské. Na ploše velké zhruba jako Středočeský kraj se střídají zelené pásy a plochy s partiemi pouštními. Není nic neobvyklého, vidět šťavnatě zelený pruh vinic a polí, lemovaný holými kopečky, na nichž stojí zvláštní jednoduché cihlové stavby s plochými střechami a „děravými“ stěnami – sušárny zdejších proslavených bezjaderných rozinek. Teprve před stánkem s desítkami druhů člověk pochopí, co to jsou doopravdy rozinky. Zlatavé, rezavé, hnědé i skoro černé, malé, velké i obrovské, odstíny chutí se slovy jen těžko popisují.

Základem zázraku, který dává vzniknout nejen rozinkám a melounům, ale i dalšímu ovoci, jež se tu velmi často také suší, je geniální zavlažovací systém starý více než 2000 let. Jde o podzemní kanály zvané karezy, jimiž se vede samospádem voda ze studen na úpatí hor do níže položených oblastí se zemědělsky využitelnou půdou. Kanály mají jen velmi nízký sklon, aby voda tekla pomalu a nevymílala jejich stěny. Karez se buduje tak, že se nejprve vykope mateřská studna na úpatí hor, pak se určí místo, kde bude voda z kanálu vytékat, a tam se postaví jímka. V další fázi se na spojnici studny a jímky vyhloubí v pravidelných rozestupech kolmé šachty, v horním úseku karezu někdy až 60 m hluboké. A pak už zbývá pouze „maličkost“ – propojit šachty pod zemí horizontálním, jen mírně se svažujícím kanálem. Předpokládá se, že základní myšlenka těchto zavlažovacích kanálů se do Turfanu dostala z Persie a zde byla dále rozpracována a vylepšena. Dnes je karezů v Turfanské oáze přes 1000 a mají i svou expozici v turfanském muzeu.

Turfanská oáza, v níž žije něco přes čtvrt milionu lidí, patří k těm částem ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, kde mají stále ještě výraznou většinu muslimští Ujgurové. Je jich tu asi 70 % (v celém Sin-ťiangu jen asi 45 %), Chanů (etnických Číňanů) 23 %, něco přes 6 % připadá na muslimskou menšinu Chuej, asi desítka dalších menšin je zastoupena velmi nepatrně. Většina obyvatel je soustředěna ve městě, které se jmenuje stejně jako oáza Turfan. Samo o sobě není nijak výjimečné. Jeho symbolem je válcový, směrem vzhůru se zužující Eminův minaret u nejstarší městské mešity. Strohou, 44 m vysokou věž z nepálených cihel postavil architekt Ibrahim – podle některých odborníků v presafíovském perském stylu, podle jiných ve stylu afghánském. Jisté je, že minaret nechal vybudovat místní vládce Sulejmán na paměť svého otce, generála Emina Chodži, který zemřel v roce 1777. Číňané mu proto říkají „pagoda prince Su“.

Přísně vzato stojí Eminův minaret už asi dva kilometry za městem. Jako by naznačoval to, co opravdu platí – nejzajímavější věci jsou k vidění, snad až na muze…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína 2