Podél jižního pobřeží Brunšvicku se převalují chuchvalce husté, bílé mlhy. Domky v přístavu Blacks Harbor se jen zčásti vynořují z mléčného oparu. Navzdory momentální nepřízni počasí nacházíme brzy budovu označenou velkým otazníkem, neklamně signalizujícím informační středisko. Uvnitř je teplo a prázdno. Dívka za přepážkou nás ujišťuje, že ranní mlha se brzy rozplyne. Účelem naší návštěvy je získat informace, zdali a kde se dá kempovat na ostrově Grand Menan. Hosteska se usmívá: „Netrpíte-li závratí, poradím vám kempink, na jaký hned tak nezapomenete.“ Na listu papíru nám kreslí cestu z přístavu do kempu, nazývaného Hole-in-the-Wall, Díra ve stěně. Ferry vyplouvá za pár minut a po 35 km plavby opět opouštíme loď. Dívka v informačním středisku se skutečně nemýlila. Slunce září, obloha i moře jsou modré; na skalním ostrohu svítí bílá věž majáku. Jsme v severovýchodní části Grand Mananu, největšího ze souostroví dvaceti ostrovů a ostrůvků.
Ostrov Grand Manan je kanadským teritoriem v západní části zálivu Fundy, ačkoliv leží téměř na dosah od pobřeží amerického státu Maine. Průliv široký pouhých 12,5 km dělí západní pobřeží ostrova od mysu West Guoddy Head, který je nejzápadnějším výběžkem území Spojených států. Obyvatelé ostrova byli po dlouhá desetiletí zvyklí přeplouvat úzký průliv a beze všech formalit pokračovat dál přes americké území směrem na sever ke kanadské hranici. Tato nepsaná dohoda vzala za své v troskách věží World Trade Centra v září 2001. Americké úřady poté zpřísnili hraniční kontroly a rybářům z Grand Mananu nezbývá než s velkou nelibostí platit za ferry spojující je přímo s kanadským územím.
Těžko přístupné skalní stěny na západní straně ostrova byly vždy překážkou pravidelného osídlení. Za to na východním, členitějším a přístupnějším pobřeží s četnými zátokami vznikaly původní rybářské osady. Prvními návštěvníky na Grand Mananu byli pravděpodobně indiáni kmene Passamaguoddy, kteří odnepaměti připlouvali na ostrov v letních měsících lovit tuleně a vybírat ptačí vejce z hnízd na skalách. Na prvních mapách této oblasti z 1. poloviny 17. století je ostrov označen jako Menan. Název byl zřejmě převzat ze všeobecného označení zálivu Fundy – Bay of Menan, který razil kupec a mořeplavec Stephen Bellinger. Téměř po celá dvě následující století se v zálivu střídala anglická moc s obdobími francouzské nadvlády. První vážný pokus o trvalé osídlení ostrova podnikla rodina Joela Bonnyho roku 1779 a malý Alexander Bonny se stal vůbec prvním bělošským dítětem narozeným na ostrově. Nicméně zprvu odhodlaní osídlenci nevydrželi drsnost klimatu a po roce ostrov opustili. Zůstal po nich jen název místní osady – Bonny Brook. Počátek regulérního osídlení Grand Mananu začal rokem 1784, kdy se na ostrově vylodila malá skupina odhodlaných anglických loyalistů. Jejich vůdce Moses Gerrisch byl mužem na svém místě. Byl vybaven nejen praktickými zkušenostmi, ale byl i vzdělaným mužem, absolventem harvardské univerzity. Nejspíše díky jeho moudrosti a rozvážnosti malá skupina osadníků nejen přežila počáteční těžkosti života na ostrově, ale postupně se začala i rozrůstat. Během dvaceti let se osídlenci stali zcela nezávislými a dokonce disponovali flotilou čtyř lodí o celkové nosnosti 370 tun. Léta plynula, přicházeli noví osadníci, kteří se usazovali na východním pobřeží. Roku 1803 žilo na ostrově již 121 lidí a o 20 let později dokonce 598. Postupně začaly vznikat i zpracovatelské manufaktury a v polovině 19. století ostrov uživil již 1187 lidí. O třicet let později počet obyvatel překročil 2500 a tento počet se udržoval až donedávna. Hlavní obživou zůstávalo stále rybářství, hlavně lov slanečků.
Moře sice přinášelo lidem základní obživu, ale nejednou si vybralo i krutou daň, a tak je pobřeží ostrova poseto vraky malých i větších plavidel. Nezřídka se stávalo, že vysílená posádka ztroskotané lodi se zachránila na divokém pobřeží některého z malých ostrůvků, aniž mohla podat jakoukoliv zprávu o své nezáviděníhodné situaci. Známý je případ brigy Elizabeth, která v únoru roku 1820 ztroskotala na břehu Tuleního ostrova. Vyčerpaná posádka lodi tehdy strávila na malém ostrůvku čtyři kruté dny bez ohně a téměř bez potravy. Životem to však zaplatil pouze lodní kuchař, ale i ostatní byli zachráněni ve velmi zbědovaném stavu. K největší tragédii došlo při ztroskotání parníku Hestia roku 1909. Tehdy se 35 lidem podařilo opustit loď ve třech záchranných člunech. Pro šest zbývajících už všaknebylo místo, a proto museli zůstat na palubě ztroskotané lodi. Ironií osudu to byli ale právě oni, kteří jako jediní katastrofu přežili. Velký počet námořních neštěstí vedl k výstavbě řady majáků a síť stanic vybavených zařízením pro zvukové signály varující lodě za husté mlhy.
Rybolov byl na Grand Mananu vždy základem hospodářství i vlastní existence obyvatel. Bohaté zkušenosti a především znalosti o pohybu ryb v mělkých pobřežních vodách přivedly rybáře ke zvláštnímu způsobu lovu, a to pomocí kladení specifického druhu sítí. Do mořského dna jsou v řadě od břehu směrem do moře zaráženy kůly, které ční asi 2 m nad hladinu. Po několika desítkách metrů rovná řada kůlů přechází v kruhový útvar s jediným, dovnitř obráceným vstupem. Kůly slouží jako upevnění pro sítě natažené jak podél rovné řady, tak podél kruhu. Hejno slanečků plující teplejšími mělkými vodami při pobřeží naráží na rovnou síť a snaží se ji obeplout směrem od břehu. Tak jsou ryby zavedeny dovnitř síťového kruhu, z něhož už nenajdou únik a jejich jedinou cestou ze zrádné sítě je výlov na palubu rybářské lodě.
Neobvyklý způsob rybolovu byl jedním z magnetů, který nás lákal na Grand Menan. Záhy po vylodění nacházíme vjezd do kempu s dramatickým názvem Díra ve stěně. Nejde sice o žádný uměle vytvořený otvor ve zdi, ale o překrásný přírodní útvar v podobě skalního okna. Jednotlivá kempovací místa jsou rozeseta po skalních útesech v délce čtyř až pěti kilometrů. Nacházíme si krásný kout přímo nad mořem, nedaleko skalního okna. Od hladiny se znovu začíná zvedat mlha, a tak cestu po ostrově odkládáme na další den.
Brzy ráno vyrážíme do rybářských osad rozhozených podél pobřeží. Záhy se však přesvědčujeme, že po dlouhých desetiletích intenzivního rybolovu kdysi zdánlivě nevyčerpatelná hejna ryb prořídla natolik, že federální vláda musela omezit rybolov stanovením určitých kvót. Počet stálých obyvatel, jimž moře dávalo veškerou obživu, tak značně poklesl. Mladí lidé začali odcházet za prací na pevninu a zpracovatelské linky definitivně utichly. Budovy bývalých udíren zůstaly jen němými a opuštěnými svědky někdejší prosperity a ani samotný přístav Seal Cove nehýří aktivitou.
Na jižním mysu ostrova nás vítá silný studený vítr. Vracíme se zpět a pokračujeme na západní pobřeží, kde silnice končí v Dark Harbor. Tvoří jej prakticky pár stavení řídce rozesetých podél zátoky. Zdejší obyvatelé už našli jiný způsob, jak vydobýt z moře obživu, byť poměrně chudobnou. Za odlivu vytrhávají ze dna mořské řasy, které suší na slunci a pak drtí na prášek, jenž se používá jako oblíbené koření.
Zapadající slunce září zpod mraků nízko nad hladinou moře, která pozvolna přechází z temně oranžové barvy do fialového odstínu. Vítr ustál a na skalní útesy pomalu padá temnota letní noci. Hluboký klid a podmanivá scenérie se na chvíli stávají jediným opravdovým měřítkem lidské existence. Grand Manan budeme opouštět s vědomím, že v dnešním neklidném světě je ostrovem nejen geograficky, ale také v samotném chápání vlastního smyslu života.