Poděbrady letos slaví významné výročí – 550 let od získání statusu města. Jejich historie je ale mnohem delší a bohatší a za pozornost stojí i současnost: kromě proslulých lázní můžete navštívit také řadu příjemných restaurací a kaváren, načerpat klid v parcích, vykoupat se v Poděbradském jezeře a věnovat se spoustě dalších kulturních, sportovních i odpočinkových aktivit.
Poděbradské dějiny se začaly psát kolem nynějšího poděbradského zámku, který původně jako gotický hrad nechal ve 13. stol. postavit Přemysl Otakar II. Později kolem hradu vyrostla osada, jejímž srdcem byl kostel Povýšení sv. Kříže. V pol. 14. stol. přišli do Poděbrad páni z Kunštátu, původně moravský šlechtický rod. Zakladatelem poděbradské větve byl Boček z Kunštátu, královský číšník a oblíbenec Karla IV., který Poděbrady vyženil a poprvé se začal uvádět s přídomkem „z Poděbrad“. Nejznámějším příslušníkem této rodové linie byl však Bočkův pravnuk Jiří z Poděbrad, který se ale na zdejším hradě pravděpodobně nenarodil, ač se to dlouho tradovalo. Jiří, jenž byl naším jediným králem nepocházejícím z panovnické linie, nýbrž z panského stavu domácí šlechty, usiloval o smíření utrakvistů s katolíky a papežem a také o sjednocení všech křesťanských zemí Evropy v organizaci, jež by zajišťovala mír mezi evropskými státy a obranu před Turky. Ačkoliv byl obratný diplomat, ani jednu z těchto revolučních myšlenek se mu nepodařilo uskutečnit.
Jiřího synům pak vděčíme za povýšení Poděbrad na město – to se stalo roku 1472. Rod pánů z Kunštátu zůstal v Poděbradech do konce 15. stol., potom hrad přešel do majetku královské komory. V následujícím století došlo k jeho proměně na renesanční zámek, na níž se podíleli přední dvorní architekti: Hans Tirol, známý především jako autor pražského letohrádku Hvězda, a Giovanni Battista Aostalli de Sala, který pracoval na přestavbách řady východočeských zámků. Druhý jmenovaný se v Poděbradech usadil a na vlastní náklady rozšířil a zvelebil i zdejší kostel, v němž je také pohřben. Další – a poslední – přestavbu zámku nechala provést Marie Terezie, jež v Poděbradech několikrát pobývala. Celý zámek byl tehdy zvýšen o jedno patro, fasády sjednoceny a arkády na nádvoří zazděny. Zvýšena byla i věž, která tehdy také dostala charakteristickou střechu přilbovitého tvaru.
Velká část zámku dnes není přístupná – nachází se zde Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Navštívit tu ale můžete Památník krále Jiřího z Poděbrad, který je součástí Polabského muzea. Najdete ho v nejstarší části někdejšího středověkého hradu, v bývalé kapli Klanění svatých Tří Králů. Prohlédnout si můžete vzácné gotické nástěnné malby a řadu exponátů vztahujících se k rodu pánů z Kunštátu a z Poděbrad a zejména k osobě krále Jiřího. Prohlídka pokračuje přes expozici o Bohuslavu Schnirchovi, autoru jezdeckého pomníku krále na poděbradském náměstí, až do lapidária v zámeckém sklepení. Polabské muzeum má nedaleko od zámku svou vlastní budovu, kde najdete stálé expozice o přírodě a historii Polabí i dějinách poděbradských lázní. Součástí muzea je též bývalý středověký špitál Kunhuta, pojmenovaný po první manželce Jiřího z Poděbrad.
Na náměstí před zámkem, které nese Jiřího jméno, se na chvíli zastavme a porozhlédněme se. Najdeme tu kromě řady historických měšťanských domů také původně renesanční, barokně přestavěnou budovu staré radnice i radnici novou, neorenesanční. Náměstí zdobí dvě sochařská díla z různých dob. Rokokový mariánský sloup byl vztyčen rok po řadě morových ran v 18. stol. Sochu Panny Marie zde doplňují postavy sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Václava a sv. Floriana. Druhým dílem je Schnirchův pomník Jiřího z Poděbrad, jeden z našich nejvýznamnějších jezdeckých pomníků. Jezdecká socha krále stojí na vysokém pískovcovém podstavci, v rozích s postavami čtyř pážat symbolizujících Čechy, Moravu, Lužici a Slezsko. Socha je zhotovena unikátní technologií z bronzových plátů upevněných na železné kostře.
Vraťme se nyní ale k lázeňství. Už v 18. a 19. stol. existovaly na levém břehu Labe malé lázně, které využívaly místního železitého pramene. To, co změnilo osud Poděbrad, byl však objev uhličité vody na pravém břehu, přímo ve městě, k němuž došlo na počátku 20. stol. Poté už rychle následovala proměna malého středočeského městečka v přední lázně. Proč byla ale poděbradská minerální voda objevena tak pozdě? Protože tu nebyly a nejsou žádné samovolně vyvěrající prameny minerálky, která se musí na povrch čerpat z hlubokých vrtů. Na její přítomnost hluboko pod zemí se přišlo, až když si poslední vlastník panství, Arnošt Filip z Hohenlohe-Schillingfürstu, pozval na návštěvu hraběte Karla Bülowa z Bothkampu, aby se pokusil vyřešit místní problém s nedostatkem pitné vody za pomoci proutkaření. Výsledkem byl roku 1905 první vrt, přímo na nádvoří poděbradského zámku, později pojmenovaný po svém objeviteli Bülowův pramen. V hloubce 96 m čekalo překvapení: místo obyčejné pitné vody uhličitá minerálka. V následujících dvou letech byly navrtány další dva prameny a poté, co bylo rozbory potvrzeno, že jde o vodu léčivou, se kníže Hohenlohe rozhodl založit lázně.
Roku 1910 od knížete odkoupila lázně obec Poděbrady a v následujících dvou letech nastal jejich překotný rozvoj. V této době vzniklo devět nových vrtů a podle projektu architekta a urbanisty Františka Jandy, žáka Jana Kotěry, byly vystavěny Letní lázně s kolonádami a Zimní lázně, vše v secesním stylu. V budově Letních lázní se dodnes podávají uhličité koupele v Poděbradce; Zimní lázně kromě balneoprovozu od počátku nabízely také ubytování a původně se zde i stáčela Poděbradka do lahví. Ve 20. letech minulého století byly doplněny o krytý rehabilitační bazén, který i nyní slouží lázeňským hostům v téměř původní podobě včetně půvabných dekorací a obložení z glazované keramiky. Vznikly také nové vilové čtvrti s řadou secesních vil. Za pozornost stojí zejména dvě z nich, jež kromě osoby architekta, jímž byl Josef Fanta, autor pražského Hlavního nádraží, spojuje také použitá kombinace cihel a opuky a výrazné stupňovité štíty. Starší Obereignerova vila však v sobě nese ještě i rysy neorenesančního slohu, zatímco novější vila Kouřimka (televizním divákům známá ze seriálu Ordinace v růžové zahradě) se více přiklání ke stylu architektonické moderny. Další zajímavá památka z této doby je technického rázu a najdeme ji na Labi přímo naproti zámku. Jde o zdymadlo s hydroelektrárnou a plavební komorou, jejichž projekt v neoklasicistním stylu s prvky kubismu je dílem zdejšího rodáka Antonína Engela.
Poděbrady se také pyšní celou řadou funkcionalistických staveb, např. kostelem církve československé od Josefa Semeráda, hotelem Bellevue Tlapák od Františka Tlapáka nebo vodárenskou věží od nám již známého Františka Jandy. Unikátní je budova železniční stanice od architekta Vojtěcha Krcha, jež byla prvním funkcionalistickým nádražím na českých drahách vůbec a stále jde o jedno z nejkrásnějších nádraží u nás. Právě od nádraží se táhne až k historickému jádru města lázeňský park, který zdobí řada vodních prvků a plastik a najdeme tu také prosklenou konstruktivistickou kolonádu z roku 1938, jež nese jméno profesora Václava Libenského, předního kardiologa, jenž se významně zasadil o rozvoj poděbradských lázní v meziválečném období. Z téhož období, přesněji z roku 1937, pochází i ta nejznámější poděbradská atrakce, květinové hodiny, nacházející se rovněž v lázeňském parku. Květinové aranžmá na záhoně ukrývajícím hodinový stroj se proměňuje každý rok. Opodál dělá hodinám společnost litinový trpaslík, odbíjející čas na plechovou muchomůrku. Ten byl původně jejich součástí, na řadu let byl ale z parku odklizen coby buržoazní kýč.
V současnosti Lázně Poděbrady nadále využívají svůj unikátní přírodní zdroj – Poděbradku. Dvě desítky starších vrtů však byly utěsněny a voda z několika novějších proudí do lázeňského rezervoáru, odkud je minerálkovodem rozváděna do většiny pítek ve městě, tedy k původním „pramenům“. Výjimkou jsou Svatojánský pramen (v Kubových sadech), Jubilejní pramen (dostupný v hotelích Felicitas a Park) a Eliščin pramen (v parku u Letní kolonády), které mají vlastní vrty. Základní poděbradskou lázeňskou procedurou však není pití minerálky, nýbrž koupel v ní. Při uhličité koupeli dochází k roztažení cév, zlepšení celkového prokrvení a zároveň k poklesu krevního tlaku a snížení tepové frekvence. Není tedy divu, že se zde od počátku léčí zejména onemocnění srdce, ale také diabetes, nemoci pohybového ústrojí a onemocnění onkologická i nervová.
Další články z vydání o Kolínsku a Kutnohorsku najdete zde