Unikátní Soos

Za horkého letního dne jsou slatinná bahna vyschlá a rozpukaná do pravidelných polygonálních políček. Okraje jejich hlubokých puklin zdobí tu žlutavé, jinde nazelenalé výkvěty různých minerálních solí a místy se dokonce celé plochy pokrývají bílým, jakoby sněžným popraškem. Jsou to drobounké krystalky hořké Glauberovy soli. Rezavě železité potůčky napájené minerálními prameny pak dokreslují tento abstraktní přírodní obraz ozvučený šelestem rákosu a tichým syčením suchého plynu, který uniká z trychtýřovitých mofetových jamek. Když se odpoledne přežene nad Chebskou pánví bouře s prudkým lijákem, celá ta barevná fantazie zmizí. Krystalky solí se opět rozpustí ve vodě a bahno se zase stane bahnem. Probublává i jícny mofetových kráterků, které teď vypouštějí špinavé bubliny.

Návštěva Soosu, který leží asi 5 km severovýchodně od Františkových Lázní, je zážitkem za každého počasí. Tato protáhlá, přes dva kilometry dlouhá pánevní propadlina je pokaždé jiná a vždy zcela unikátní. Na jejím malém území se vytvořila neobyčejně pestrá mozaika slanisek, slatin, rašelinišť a malých jezírek, prostoupených asi třiceti vývěry minerálních pramenů a více než dvěma stovkami mofet, jimiž vytrvale uniká oxid uhličitý.

Mnohotvárnost sooské pánve je dána jejím rozdílným vývojem v severní a jižní části. Jižní polovina bývala v třetihorách zaplavena zcela unikátním jezerem, ve kterém se mísily nahromaděné dešťové srážky s podzemními prameny, které pronikaly do jezera dnem, a to po zlomu, podél něhož jezerní dno také poklesávalo. V neklidné třetihorní době, kdy celé okolí bouřilo sopkami, napadal do vody také sopečný popel, který ji obohatil o oxid křemičitý. Toto zcela unikátní chemické složení hořko-slané teplé jezerní vody se stalo ideálním životním prostředím pro mikroskopické řasy rozsivky. Ty si z oxidu křemičitého budovaly křehké, ale pevní schránky, které po jejich úhynu padaly na dno jezera, kde vytvořily vrstvu místy až sedm metrů mocnou. Rozsivkový „odpad“ se po několika milionech let změnil v rozsivkovou zeminu zvanou křemelina neboli diatomit. Jako křemelinový štít teď pokrývá celou jižní, kdysi jezerní část pánve. Pevnou krustu odspoda prorážejí minerální prameny a výrony plynu, svrchu ji překrývá vrstva slatinného bahna.

V severní části pánve, kde křemelinový štít chybí, vznikla poloha rašelin, v tomto kraji dost častá. Na sušších místech rostou březové háje (bříza pýřitá a bělokorá) s příměsí borovice blatky a s obvyklými rašeliništními bylinami včetně rosnatky okrouhlolisté a klikvy žoraviny. Na několika místech červeně rozkvétá i orchideový vstavač Fransteinerův. Vegetačně ještě zajímavější jsou slané, bažinaté bezlesí jižní části, kde rostou vzácné slanomilné druhy, jako je bublinatka bledožlutá, kuřinka solná, sivenka přímořská, kamyšník mořský, jetel jahodnatý a mnohé další u nás vzácné rostliny.

Národní přírodní rezervace Soos má nevelkou rozlohu 221 hektarů, a proto může hostit jen menší živočichy, ale těch je tu neobyčejné množství. Jen motýlů bylo zjištěno 296 druhů včetně perleťovce severního a batolce duhového. Bažiny zabydleli čolkové a v jezírkách je království žab. A ptáků ornitologové napočítali 146 druhů, z nichž asi stovka v Soosu vyvádí mladé. Jejich hnízda a hnízdečka jsou na stromech i v křovinách, na zemi a hlavně v rákosí. Tam si splétají ptačí kolébky jak drobní rákosníčci, tak i velcí pochopové, a dokonce i jeden pár jeřába popelavého. Jarní rána a podvečery jsou plné zpěvu, kvákání, bukání a spolu s bzukotem hmyzu to zní jako velká symfonie života.

Mokřady Soosu jsou pro návštěvníky zpřístupněny asi 3 km dlouhou naučnou stezkou, která vede zčásti po dřevěném chodníku. Provází návštěvníky nejzajímavějšími místy, občas nabízí i velmi krásné vyhlídky a zavede nás i k Císařskému prameni. Dříve se jmenoval Františka Josefa a stával nad ním dřevěný pavilon. Dnes vyvěrá v kamenné jímce a jeho železitá kyselka je velmi lahodná. Bylo by škoda ji neochutnat.

Soos je jedním z našich nejunikátnějších přírodních celků. Naši předkové si jej však příliš nevážili a po několik staletí zde probíhala těžba rašeliny i křemeliny. Teprve v roce 1962, kdy bylo toto území mezinárodního významu vyhlášeno národní přírodní památkou, devastace ustala a zdejší příroda se začíná pomalu vzpamatovávat.