Městečko Úštěk, jež leží na pomezí Středohoří a Kokořínska, o sobě v krajině nedává moc vědět. Když se k němu budete blížit po silnici spojující Litoměřice s Českou Lípou (a tudy přijíždí většina návštěvníků), ničím nápadnějším vás neupoutá. Jen co se ale prosmýknete úzkými uličkami do jeho centra a trochu se tady porozhlédnete, může se snadno stát, že past sklapne. Úštěk vás chytil, už vás drží a vám to odteď nedá, abyste se sem čas od času s potěšením nezajeli znovu podívat.
V naší zemi jsou na první pohled atraktivnější malá města než Úštěk, která však přitom evidentně postrádají jeho přitažlivost. Nejde moc přesně popsat, v čem to spočívá, ale určitě je jedním z důvodů až lehce magická schopnost Úštěku předvést se coby archetyp idylicky ospalého prvorepublikového městyse. Prostě sedíte u stolu v zahrádce restaurace na náměstí, a ačkoliv kolem vás parkují škodovky, volkswageny a peugeoty, máte pocit, že tudy musí každou chvíli projít ctihodný pan Fajst anebo Zilvar z chudobince. Magická vám možná bude připadat i samotná poloha Úštěku.
Městečko vzniklo na protáhlém ostrohu, který vykrojily z pískovcového okolí potoky Červený, Úštěcký a Loubní. Když ostroh podél koryt těchto toků obcházíte, je vůči nim výrazně převýšený, při pohledu ze vzdálenějších míst se ale v kopcovité a zalesněné krajině dost ztrácí. Pro Úštěk docela platí ono biblické „maličko a neuzříte mne, a opět maličko…“, ovšem bezprostřední kontakt s přírodou je ohromnou předností. Jinak poloha městečka v místě, kde se slévají potoky, vedla i k jeho pojmenování, úštěk je zdrobnělinou slova ústí. Dříve se také používaly názvy Úšť či Ouštěk, současný název byl kupodivu úředně posvěcen teprve v roce 1921.
Jak dokládají archeologické nálezy, úštěcký ostroh ležel v raném středověku na obchodní cestě z Čech do Lužice a byl obydlen již v 10. stol. Pravděpodobně někdy v první polovině 14. stol. získalo zdejší osídlení statut města, jehož jádrem byla centrální a nejširší část ostrohu, kde dnes stojí kostel sv. Petra a Pavla a kde tenkrát stál kostelík sv. Michala. V jeho blízkosti začali páni z rodu Michalovců stavět hrad, který dokončili Berkové z Dubé poté, co jim v roce 1387 dali zadlužení Michalovci město do zástavy. Stavba se stala úštěckou raritou, neboť nikde jinde v Čechách nebyl nový hrad budován uprostřed městské zástavby. A také nikde jinde v Čechách zřejmě neměl hrad namísto věže pivovarský komín – takovou raritou se mohl Úštěk chlubit od konce 18. stol., kdy hrad odkoupili zdejší měšťané a v jeho prostorách zřídili sladovnu.
V roce 1426 Berkové prodali Úštěk husitskému hejtmanovi Václavu Cardovi z Petrovic. Když jej brzy potom zpustošil Zikmund I. Děčínský z Vartemberka, Carda nechal celý ostroh obehnat mohutnými hradbami a na jeho jižní straně v sousedství hradu vztyčit robustní hranolovitou věž o čtyřech podlažích a se stěnami asi dva metry silnými. Té se později začalo v upomínce na husitu Cardu říkat Pikartská věž, což v dobovém kontextu znamenalo kacířská. Dnes slouží hlavně pekelným silám, neboť v jejím přízemí a v navazujících hradních sklepeních sídlí u nás ojedinělé muzeum čertů. Jedná se o atrakci, kterou vymyslel a do velké míry vlastními silami realizoval řezbář Jaroslav Stejný a která pobaví hlavně děti. Ale i ti dospělí, kteří čerty zrovna nemusí, tady snad nebudou litovat prohlídky čtyř pater rozlehlých sklepů ručně vytesaných v pískovcové skále včetně podpůrných pilířů.
Od roku 1475 Úštěk patřil k majetku Sezimů z Ústí, kteří se pak začali psát jako „páni z Sezimova Oustí a na Oustí“, tedy na Úštěku. Za jejich éry město prosperovalo, počtem zhruba tisíc obyvatel bylo srovnatelné s Mělníkem či Ústím nad Labem, jelikož ale Sezimové sympatizovali s českými stavy, po Bílé hoře o úštěcké panství přišli. Netrvalo dlouho a Úštěk získali na dalších více než sto let jezuité.
Když nahlédnete do plánu města, uvidíte v zásadě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České středohoří