V trochu odlehlém, ale o to půvabnějším údolí Lučního potoka, přibližně v polovině jeho délky najdeme malou obec Zubrnice. Rozkládá se na úpatí Bukové hory, z jejíhož temene na ni dohlíží přísný prst televizního vysílače a z jehož úbočí k přitéká Zubrnický potok. Od něj odvozuje své jméno, přesněji od jeho čisté, neboli „zubrné“ vody. Se zubry, ani se zubrovkou nemá společného vůbec nic…
Podobně jako Úštěk, ani blízká zřícenina hradu Helfenburk není žádnou krajinnou dominantou. Běžně ji můžeme zahlédnout jen z krátkého úseku silnice z Úštěku do Tuhaně a i odtamtud uvidíme z nadhledu v úzkém údolí vyčuhovat z lesa jen cimbuří hranolovité věže a vršek rozvalené zdi. Ve středověku, kdy ho obklopoval mnohem hlubší les, musel být hrad dokonale utajený a jeden by hádal, že tehdy sloužil za úkryt nějakým lapkům. Jenže to by hádal špatně…
Zalesněný Borečský vrch (449 m n.m.), jemuž se také říkává zkráceně Boreč, vyrůstá ze svažitých polí ve vzdálenosti asi tří kilometrů od západního okraje Lovosic. Nelze jej přehlédnout, ale toho, kdo kolem náhodně projíždí, běžně nijak zvlášť neupoutá, jelikož pozornost tu na sebe strhávají mnohem nápadnější a vyšší vrchy Lovoš s Milešovkou. Může tomu být ale jinak, když v zimě uhodí silnější mrazy…
Novou pevnost na obranu proti pruské hrozbě pojmenoval císař Josef II. na počest své matky, císařovny-královny Marie Terezie. Nikdy ji nespatřila, zemřela půldruhého měsíce po položení základního kamene. A tak můžeme jen spekulovat – byla ráda? A byla by ráda, kdyby věděla, co na město s jejím jménem čeká v následujících dvou stoletích…
Městečko Úštěk, jež leží na pomezí Středohoří a Kokořínska, o sobě v krajině nedává moc vědět. Když se k němu budete blížit po silnici spojující Litoměřice s Českou Lípou (a tudy přijíždí většina návštěvníků), ničím nápadnějším vás neupoutá. Jen co se ale prosmýknete úzkými uličkami do jeho centra a trochu se tady porozhlédnete, může se snadno stát, že past sklapne. Úštěk vás chytil, už vás drží a vám to odteď nedá, abyste se sem čas od času s potěšením nezajeli znovu podívat…
Bořeň (539 m n.m.) by si rozhodně více než jiné vrcholy Českého středohoří zasloužila, aby se o ní mluvilo jako o hoře a ne jako o vrchu, protože více než třistametrové převýšení nad hladinou řeky Bíliny spolu s divokou tvářností strmých skalnatých srázů jí propůjčují místy dokonce až velehorský ráz…
Existují zámky přepychové, okázalé, rozčleněné do mnoha křídel, ohromující architektonickými finesami, zářící nejrůznějšími ozdobami, prostě na první pohled ztělesňující bohatství a status svého majitele. A pak jsou, ač daleko vzácnější, také zámky střídmé, chtělo by se říci lidských rozměrů, z nichž je na první pohled zřejmé, že hlavní myšlenkou jejich vzniku bylo, aby pro někoho vytvořily domov. Jeden takový stojí ve Velkém Březně…
Mají tu krále s jeho radou, korunního prince a lorda kancléře, ale taky Barvičkovou vílu, nějakou tu krásnou princeznu, jak se sluší na správný královský dvůr, a sklepy plné strašidel, s nimiž si pan král pořád neví rady a z nichž trochu popletený čert je ten nejhodnější. Kde? V Severním království! A že nevíte, kde ho hledat? Přece tam, kde leží Pohádkové středohoří…
Z čistě geologického pohledu a s určitým zjednodušením se dá říci, že hora Říp je v rámci všech projevů třetihorního vulkanismu v Českém masivu okrajovou záležitostí, a to jak rozsahem, tak i polohou. Pro žhavé síly podzemí to byl vlastně zbloudilý „výstřel“ mimo hlavní směr jejich náporu, který však z hlediska estetického obohacení české krajiny znamenal trefu nad obyčej povedenou…
Kalvárie, rulový ostroh na pravém břehu Labe, je se svými třemi kříži na vrcholu nepřehlédnutelná a nezaměnitelná. Pohled na ni třeba od žernoseckého přístaviště je malebný, ale daleko úchvatnější je pohled z ní do okolí, které zahrnuje nejen kus Českého středohoří s několika známými vrcholy, ale i pořádnou porci Dolnooharské tabule…
Jestliže o naší republice tvrdíme, že je zemí rozhleden, pak na krajské úrovni můžeme to samé říkat o Ústeckém kraji. Vyhlídkových staveb tu momentálně napočítáme o něco víc než čtyři desítky a na tomto počtu mají téměř poloviční podíl rozhledny v Českém středohoří. Pojďme teď některé z nich v krátkosti obejít, přičemž následující odstavce berte hlavně jako inspiraci k případným výletům za poutavými výhledy…
Kdybychom chtěli pouze romanticky vyprávět, mohli bychom sklenout široký oblouk táhnoucí se od závojem pověstí zahaleného západoslovanského kmene, těžké boje s ještě nezřetelnějšími Lučany svádějícího, až k básníku bez tváře, leč s dílem nesmrtelným, Karlu Hynku Máchovi. Kdybychom namísto dlouhých zkazek měli k dispozici dvě slova, mohla by znít „Zahrada Čech“, ať už chápána jako epiteton ornans okolního kraje, název zdejšího výstaviště či přímo jméno největší zahradnické výstavy v naší zemi. A mělo-li by být vyřčeno slovo jediné, je tu: Litoměřice…
Asi jste to už někdy zažili – jdete po naučné stezce nebo procházíte nějakým památkovým objektem, a přitom zjišťujete, že byste se ještě rádi znova podívali do textu, který jste před chvílí četli na informační tabuli, nebo že by se vám i docela hodilo, mít celý ten text s sebou a moci do něj průběžně nahlížet. Vracet se kvůli tomu nebudete, prožitek z výletu či prohlídky vám to ale někdy může i trochu pokazit. Do podobných situací byste se však brzy vůbec nemuseli dostat, protože do služeb turistiky vstoupily tzv. mobilní dvourozměrné kódy…
Podobně modelovanou krajinu, jakou je České středohoří, hned tak jinde nenajdeme. Fantaskní a přitom líbeznou až dětsky hravou, po staletí pečlivě kultivovanou, která však – řečeno slovy malíře Emila Filly – v sobě současně nese i „drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje.“ Tato krajina si také u nás jako první vysloužila přezdívku Český ráj, ale zároveň nikdy nepřestala připomínat kataklyzma, které ji přivedlo na svět…
