Podobně jako Úštěk, ani blízká zřícenina hradu Helfenburk není žádnou krajinnou dominantou. Běžně ji můžeme zahlédnout jen z krátkého úseku silnice z Úštěku do Tuhaně a i odtamtud uvidíme z nadhledu v úzkém údolí vyčuhovat z lesa jen cimbuří hranolovité věže a vršek rozvalené zdi. Ve středověku, kdy ho obklopoval mnohem hlubší les, musel být hrad dokonale utajený a jeden by hádal, že tehdy sloužil za úkryt nějakým lapkům. Jenže to by hádal špatně.
Někdy okolo poloviny 14. stol. zde Ronovec Jan z Klinštejna vystavěl na pískovcovém hřbetu malý hrad, dal mu jméno, aby se po něm vzápětí přejmenoval na Jana z Helfenburku, ale pak jej v roce 1375 prakticky ještě jako novostavbu prodal svému „sousedovi“ – pražskému arcibiskupství. Důvod? Tehdejší arcibiskup Jan Očko z Vlašimi se rozhodl sjednotit všechny arcibiskupské majetky v okolním kraji a pro jejich centralizovanou správu mu z nějakých důvodů vyhovoval právě Helfenburk. Ihned se pustil do jeho velkorysé přestavby, jejímž výsledkem však byl téměř zbrusu nový objekt, chráněný vysokými hradbami o celkové délce téměř 280 m. Janův nástupce ve funkci (a mimochodem také synovec) Jan z Jenštejna potom nechal na skalisku u vstupní brány vztyčit mohutnou kamennou věž, která se vypínala nad branou do třicetimetrové výše. Tím byl stavební vývoj hradu v podstatě ukončen, pozdější úpravy už jeho základní dispozici nijak výrazněji nepozměnily. Helfenburk se zařadil k největším hradům severních Čech a je paradoxní, že v té době se mu začalo také říkat Hrádek.
Mohutné opevnění i odlehlost Helfenburku přišly církvi vhod v turbulentním období husitských válek. Tehdy hrad posloužil jako bezpečné úložiště, neboť sem byla z Prahy převezena i část pokladu svatovítské katedrály. V poválečné době vypukla pro změnu turbulence ve vlastnických vztazích, arcibiskupství o hrad záhy přišlo a ten pak střídal vlastníky jak na běžícím pásu. Jeho význam přitom pozvolna upadal, na začátku 17. stol. už v něm bydlelo jenom služebnictvo. Po vypuknutí třicetileté války byl definitivně opuštěn a po několikerém zpustošení se začal rozpadat. Potom se na něj nadlouho zapomnělo.
Zájem o Helfenburk oživila až vlna romantismu na počátku 19. stol. a nebyl by to Karel Hynek Mácha, kdyby zříceninu nenavštívil. „Hrádek u Auši“ (tedy česky u Úštěku) zachytil na dvou kresbách, které jsou cenné tím, že ukazují původní vzhled horní části hradní věže. Když totiž v 70. letech koupil Helfenburk průmyslník Josef von Schroll a nějaký čas jej opravoval, dopustil se zásadního omylu – zřejmě chtěl sjednotit vzhled věže s hradbami, a proto nechal její vrchol obehnat cimbuřím. To tam ale nikdy předtím nebylo.
Od 70. let minulého století se opravami hradu začaly zabývat různé skupiny dobrovolníků, dnes se jim (a také průvodcovské službě) věnuje Občanské sdružení Hrádek, které má objekt patřící městu Úštěk v pronájmu.
Helfenburk je po celý rok volně přístupný s výjimkou věže, která bývá otevřena jen o víkendech. Dostat se sem dá ze tří směrů po značených turistických stezkách, z Úštěku přes Ptačí důl, z osady Ostré, případně nejkratší cestou z obce Rašovice. Většinu návštěvníků, kteří sem přijdou prvně, zřícenina příjemně překvapí – jak svými proporcemi, tak i tím, jak spektakulárně tu pozůstatky hradních staveb prorůstají rozeklaným skalním masivem. Helfenburk není nijak moc známý, ale rozhodně stojí za to zařadit si ho mezi „hrady spatřené“.
Další články z vydání o Českém středohoří zde