Ačkoliv cesta z Nantes k atlantskému pobřeží v departmentu Vendée vede krajinou rovnou jako stůl a navíc intenzivně zemědělsky využívanou, vůbec není fádní. Nejsou tu však žádné širé lány, spíš menší pole s obilím, kukuřicí či brambory, která si často chrání své soukromí úzkými pruhy křovinaté zeleně. Tyhle listnaté paravany, místy neproniknutelné jak nefalšovaná džungle, provázejí i zdejší silnice a chvílemi je od okolí zcela odříznou. Dost nás překvapí, když si všimneme, že jsou spleteny z keřů a popínavých rostlin, které běžně rostou i u nás, ale zdaleka ne tak bujně. Vitalitu zdejších břečťanů, svlačců a jiných druhů udržuje blízký Atlantik štědrými přísuny deštových srážek.
Do této krajiny jednoduchých linií dokonale zapadá zástavba vesnic a městeček, jimiž projíždíme. Převažují prosté přízemní domky s nabílenými fasádami a nápadně nízkými sedlovými střechami z pálených tašek, které jen nepatrně přesahují obvodové zdi. Někde mají kolem oken bleděmodré okenice, a to je z hlediska architektury asi tak vše. Tady si nikdo na nic nehraje, nikdo se svým bydlením nepředvádí, žádná pseudoantika ani pseudozámečky; jasně navrch tu má vkus a přirozená úcta k tradici. Balzám na duši pro toho, kdo musí srovnávat se současnou situací u nás.
Za městem Machecoul polí rychle ubývá a brzy se od silnice k obzoru roztahují jen travnaté pastviny protkané vodními kanály. Skupinky krav, kachní rodiny rejdící po kanálech i samotářské volavky na jejich hliněných březích – najednu máme před sebou stejný obraz, jaký bychom mohli vidět o pár set kilometrů severněji, na mnoha místech při nizozemském pobřeží. Jak se později dozvíme v muzeu Le Daviaud u obce Barre-de-Monts, nejde o náhodnou podobnost, protože již od 16. století sem Francouzi zvali zkušené Holanďany, aby pomáhali zdejší marše (marais) kultivovat. Le Daviaud není jen muzeum, ale i skanzen, a když za dvě hodiny obejdeme všechny staré stavby roztroušené po marši, dokážeme si docela dobře představit, jak místní obyvatelé po staletí žili, někteří dokonce ještě po 2. světové válce. Tím jediným, co bychom jim ovšem mohli závidět, je božský klid, narušovaný jen křikem vodních ptáků.
Pro většinu lidí totiž život v marších dříve znamenal především neustálou starost o zajištění základního živobytí, tedy nepřetržitou práci v potu tváře, v rozmáčené půdě a často i v dešti a silném větru, vanoucím od Atlantiku. Pár řádků s obilím a brambory, záhon se zeleninou, chlívek s prasetem a kravkou, několik slepic, ovcí a kuželovité přístřešky z rákosu, v nichž snášely vejce kachny – to byly hlavní zastávky každodenního kolotoče, ve kterém nikomu nehrozilo zbohatnutí. V tomto kraji s nedostatkem dřeva byla ostatně velkým problémem i stavba každého, byť sebeskromnějšího příbytku. Ti nejchudší mohli stavět, až když u pobřeží ztroskotala loď a jim se podařilo odnést z vraku nějaký ten trám.
Do oblouku zakřivený trám, jenž nezapře svou námořnickou minulost, podpírá i doškovou střechu jediného obytného domu ve skanzenu. Dům má hliněné zdi a uvnitř pouze jednu místnost bez stropu, vydlážděnou kameny a vytápěnou jednoduchým krbem. Nábytek je tu jen nejnutnější, dvě skříně, truhla, stůl se židlemi a v rozích dvě postele. Kolem nich se dal zatáhnout textilní závěs, zaručující alespoň trochu soukromí v prostoru, kde přebývalo deset lidí. Několik dalších věcí ukazuje, čím se majitelé, jejichž zarámovaná fotografie visí na stěně, také museli zabývat – stojí tu máselnice, kolovrátek a přes trámy jsou přehozeny provazy, které splétali za dlouhých zimních večerů. Na zemi pak leží typicky tvarované dřeváky, opět připomínka holandského vlivu, a ještě jeden zdánlivě nezajímavý předm…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie