Západní Francie přijala své místo na okraji země i Evropy jako úděl. Zdejší krajina i její lidé se naučili žít v sousedství bouřlivého Atlantiku, naučili se využívat výhod, které poskytuje i vzdorovat nevýhodám, jimiž na ně útočí. Oceán, který se dotýká Francie na jihozápadě svým širokým Biskajským zálivem a na severozápadě úzkým Lamanšským kanálem, dává celé přímořské krajiny hojné deště. A také zmírňuje extrémní zimní i letní teploty. Jen díky oceánu je v této oblasti celoročně příjemné podnebí, mírně teplé a mírně vlhké, kde se dobře daří všemu a všem, kdo potřebují ke svému životu slunce a vodu. K nevýhodám patří vytrvalý západní vítr, nejvtíravější na výspách Bretaňského poloostrova a vůbec na všech ostrovech a mysech celého dlouhého pobřeží. Také bouřlivý a vysoký příboj ztěžuje lodní dopravu a celé dlouhé úseky pobřeží jsou od moře nepřístupné. Na nízkém jihozápadě se navíc přílivové pásmo místy rozšiřuje až na 12 km a mění zaplavované území v bažiny, močály a marše.

Charakter mořských břehů však neovlivňuje jen oceán. Existuje i tiché, nenápadné, sekulární kolébání okraje kontinentů. Francouzské břehy se v průběhu věků mnohokrát ponořily pod mořskou hladinu a opět se nad ní vyzvedly až o desítky metrů. Mnoho okolností nasvědčuje tomu, že v současném geologickém období má celé západní pobřeží Francie poklesovou tendenci, znásobenou pomalým zvyšováním hladiny oceánu. Nejlepším důkazem je vznik samotného kanálu La Manche. Ještě před 9000 lety existoval v Calaiské (Doverské) úžině pevninský most. Důsledkem poklesávajícího pobřeží jsou i široká, nálevkovitě otevřená ústí všech řek, které se zde vlévají do oceánu. říká se jim estuária a jsou pravým opakem delty, v níž pevnina postupuje do moře. Estuária otevírají moři cestu do pevniny, protože jejich údolí se propadají pod hladinu spolu s poklesávajícím pobřeží. Obří estuárium Gironde je dlouhé 70 km a je zaplaveno mořskou vodou, v níž žije mořská fauna. Ostatní řeky jako Loire, Seina, a desítky dalších sice mají estuária menší, ale mají je všechny a jejich zaplavená ústí vytvářejí specifický typ riového pobřeží. Obdobným způsobem vznikaly mnohé zátoky, často téměř uzavřené a hluboko pronikající do pevniny. Jsou to v podstatě zaplavené pobřežní nížiny. Chceme-li najít na západním pobřeží Francie skutečně nějakou zvláštnost, pak je to právě poklesová tendence zdejších břehů se všemi důsledky v modelaci pobřežní krajiny.

Reliéf západní Francie je mnohotvárný a tak pestrý, až se zdá, jako by to byla záměrně připravená vzorkovnice celé Francie. Od nejzazšího severozápadu až k výběžkům Pyrenejí na jihu se postupně střídají vyzdvižené plošiny a nížiny s Armorickým masivem Normandie a Bretaně, pak následuje velká Akvitánská pánev, rovná, nízká a úrodná a nakonec svahy těžko přístupných Pyrenejí, které oddělují Francii od Španělska a Atlantik od Středozemního moře. Jednotlivé přírodní celky jsou velice výrazné a místy také nápadně oddělené přirozenými hranicemi, že se samy lidem téměř nabízely, co vyhraněný životní prostor k provozování určitého typu obživy – ať už to byl chov dobytka v Normandii a Bretani nebo klasické zemědělství s pěstováním obilí v kraji Poiton-Charentes, či vinařství v Akvitánii. A všichni, kdo se usídlili na pobřeží, ať na severu nebo na jihu, žili z moře – z rybolovu, z námořního obchodu a dříve, občas, i z pirátství.

Tyto výrazné krajinné celky také přispěly k tomu, že se na jejich území začaly formovat národní centra, samostatná vévodství a království. Tak se v průběhu staletí ba tisíciletí utvořila bojovná Normandie, do sebe uza…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie