V Indii na nás Evropany „útočí“ celá řada velmi intenzivních vjemů. Pro mě jsou úžasným estetickým zážitkem hlavně zářivé, intenzivní barvy, které v této zemi představují tradiční oděvy indických žen. Nejen slavný holandský módní návrhář Dries van Noten pochopil, že indická sárí jsou obrovskou inspirací pro světová módní mola. Tradiční indické lidové tkaniny, nejrůznější typy šálů, kalhot, kabátců a hlavně úžasné vzory a barevnost ovlivňují naši „západní“ módu už desítky let.
Pro indické oblečení bylo vždy typické používání nesešívaných kusů látek. Pánský oděv příslušníků středních a vyšších kast se zpravidla skládal ze tří pruhů látky. Na hlavu se zamotal turban, horní část těla pozakrýval uttarijam a dolní kolem boků dhótí nebo na jihu země jenom něco jako bederní zástěrka langótí.
Ženy nosily pruh látky pouze na dolní části těla, který byl držen širokým zdobeným pásem. Obnaženým prsům učinili na jihu přítrž až puritánští Angličané. Sárí, neboli pudavej či šílej, se ale objevilo už kolem roku 1000.
Dá se říci, že jižní a východní část země si stále ještě drží klasické nešité oděvy, na severu a hlavně západě jsou pak více patrné vlivy muslimů, kteří přivezli do Indie oděvy šité. Jak už to bývá, tradice se mísily navzájem a po příchodu Angličanů se mužský městský oděv zcela poevropštil. Ve městech se stále více děvčat objevuje také v tričkách a džínách, které jim zdaleka nesluší tolik jako tradiční oděvy. Naštěstí klasika stále ještě převládá, a tak se dá říci, že Indie je plná nádherných princezen jako z pohádek Tisíce a jedné noci.
Nejběžnějším dámským oděvem je stále sárí. Je to vlastně 5 až 9 metrů dlouhý a přes metr široký pruh látky. Motání začíná okolo pasu, asi třetinu délky je třeba poskládat do pěkně ladného řasení na břiše, ještě jednou zatočit dozadu pod pravou ruku a přes levé rameno. Visící cíp by měl dosahovat po pás. Pod sárím se nosí zpravidla hladká bavlněná spodnička stažená pevně v pase a na tomto tkalounu visí vlastně celá paráda, protože za ni se látka zastrkává. Halenky pod sárím jsou velmi těsné a krátké. Nejspodnější prádlo nosí jen někdo.
Vázání sárí je nespočet způsobů a podléhá krajovým zvyklostem i módě. Totéž se dá říci o materiálech, vzorech i barvách. Sárí jsou nylonová, bavlněná, hedvábná, „směsová“, brokátová… Nosí se snad všechny barvy, ale bílá je pro vdovy a svatební sárí má nejčastěji jasně červenou barvu. Vzory jsou nenápadné i křiklavé s množstvím nádherných výšivek. Sárí má zpravidla jeden výrazný lem po délce (nad zemí) a jeden na konci (ten který visí z ramene). Různá místa jsou proslulá výrobou různých sárí. Například Váránasí (Benáres) není jenom rituálním městem mrtvých, ale také proslulým centrem brokátu a zdejší sárí zvané „benárasí“ patří k těm nejžádanějším a také nejdražším.
Na severozápadě je silně rozšířeným dámským oděvem šalvár a kamiz neboli pandžábí. Dlouhé kalhoty, rovná halena s rozparky zpravidla pod kolena a dlouhý šál. I tento oděv, původně typický pro pandžábské ženy, podléhá módě. A protože je dobrou variantou mezi indickou tradicí a západní módou, můžeme ve městech potkat dívky např. v pandžábí džínovém nebo se zkrácenou halenou, zvonovými nebo naopak velmi úzkými kalhotami.
Oděvy mužů působí daleko méně atraktivně. Výjimku ale tvoří turbany. Zcela běžným doplňkem mužského oděvu jsou však jenom u sikhů a do určité míry u mužů v Gudžarátu a Rádžastánu. Sikhský turban je nezbytným náboženským znakem této skupiny obyvatel. Vážení muži preferují černou nebo tmavomodrou barvu. Gudžarátský turban je nejčastěji bílý nebo červený a rádžastánský zas hýří všemi barvami. Ale pravidla jsou ve skutečnosti daleko složitější. Podle barvy pokrývky hlavy se pozná společenské postavení muže a i vázání turbanů má svá specifická pravidla.
Nejpočetnější nehinduistickou skupinou obyvatelstva jsou muslimové. Muži nosí malé bílé čepičky a ženy i v teplých měsících klasickou burku, většinou černou, někdy bílou, hnědou, tmavomodrou. Méně ortodoxní muslimky si jenom zakrývají hlavu šátkem, jak je běžné i v jiných částech světa.
Zahalování si obličeje kusem oděvu však není zvykem pouze u muslimek, ale patří i k zásadním požadavkům ortodoxní hinduistické společnosti. Jak již víte, protějšky do manželství hledají v Indii svým dětem rodiče. Můj kamarád Rajkishor se ženil již v pokročilém věku a nerad. Na nátlak otce si nechal vybrat nevěstu, která postavením odpovídala jeho rodině. Oženili ho s malou a obtloustlou „maminou“, která je indickému ideálu krásy značně vzdálena. Když byla na řadě ženitba jeho mladšího bratra, nevěstu vybíral za starého otce Rajkishor. A vybral nádhernou dívku s krásnýma mandlovýma očima, která by mohla kandidovat na miss Indie (kdyby ale byla z jiných kruhů). Pohlédnout jí do očí ale Rajkishor mohl naposledy v den bratrovy svatby. Ačkoliv ji v domě potkává několikrát za den, její krásou se příliš nepokochá, protože tato žena si před ním musí zakrývat tvář ghúnghatem (cípem sárí).
Nedílnou součástí oděvu indických žen jsou také šperky. Hlavně ruce a i nohy musí být plné náramků. O tom, z jakého materiálu jsou zhotoveny, rozhoduje ženina movitost. A tak jsou náramky skleněné, umělohmotné, stříbrné a zlaté nebo jenom plechové. Mohou také symbolizovat její stav, to znamená, že jiné šperky se hodí pro vdanou a jiné pro svobodnou ženu, a také náboženskou příslušnost: jiné nosí muslimky, jiné příslušnice hnutí Kršna atd.
Šperky však mají pro ženu i další důležitý význam: bývají jejím jediným výhradním vlastnictvím, a žena je po celý život nikdy nesundává. Masivní náramky na nohu z těžkého stříbra jsou proto opatřeny zámečkem, a tak chráněny proti krádeži. Žena tím má jistotu, že jestliže ji neblahý osud přivede do úzkých, získá prodejem svých šperků alespoň prostředky na živobytí.
Na indickém území žije i řada původních kmenů a specifických skupin obyvatelstva, jejichž oděvy si dodnes uchovaly svůj původní ráz. Například kmeny Bhondo v Uríse chodí skoro nazí v bederních rouškách s velkým množstvím ozdob. Santálci v Biháru zas nosí krátká sárí bez blůzičky a zdobí se tetováním. Marhíjské ženy si krášlí krátké sárí velkým množstvím korálků, pro vysoké příslušníky kmene Todů z jihoindických hor je specifická červenomodrobílá barevnost a geometrické vzory. Ženy z bývalé portugalské Goy nosí volánové šaty a pod ně kalhoty. Celý severovýchodní cíp Indie je velmi pestrý. Oděvy jsou ovlivňovány obrovským množstvím kultur a etnik a tvoří těžko identifikovatelnou směsici. Jednou z nejpřitažlivějších oblastí z hlediska oblékání je Rádžastán a Gudžarát.
Rádžastánské ženy nosí živůtek bez zadní části, širokou sukni ghághru a závoj odhní. Barvy a ozdoby jsou jen těžko popsatelné. Skupina místních obyvatel označovaná jako Bandžára, kteří jsou pravděpodobně příbuzní našich Romů, nosí oděv protkaný blýskavými zrcátky. Podobně se strojí i část žen z Gudžarátu. A snad nejzajímavější studnici lidových textilních řemesel tvoří skupiny kmenů žijící na bažinatém poloostrově Kaččh, který je od Pákistánu, co by kamenem dohodil. Jejich pozoruhodné oblečení je zdobené ručně vázanou batikou a má řadu variant.
Pro marnivé Evropanky je tato země skutečným rájem. Nespočet obchodů s textilem nás nemůže nechat v klidu. Těch vzorů a barev… a ceny směšně nízké. Okouzlena plním každoročně baťoh k prasknutí. Po návratu do Evropy ale zpravidla zjistím, že na naše poměry jsou látky snad až příliš lesklé, příliš křiklavé a v evropském šedivém světě je jejich využití, bohužel, spíše sporadické