Vatikánské sbírky - spirálové schodiště při vstupu do muzeí

K oslavě víry i vlastnímu potěšení

Vatikánské sbírky jsou specifické svým včleněním do interiéru papežské rezidence. Ať šlo o prostory určené k reprezentaci nebo komnaty sloužící soukromým potřebám svých uživatelů, vnesená umělecká díla se zpočátku chápala jen jako součást výzdoby. Ta jim bývala často přizpůsobována, zejména s ohledem na zvláště významná díla, která se podařilo získat, ale mnohdy se i výzdoba interiérů sama o sobě mohla zařadit mezi největší umělecké výkony své doby – zejména, když byla svěřena umělcům Raffaelova nebo Michelangelova formátu…

Propojení vnesených děl a výzdoby interiérů je ve většině případů neměnné už po staletí a občas je příčinou tápání návštěvníků, nacházejících mnohá slavná díla zcela mimo tematické soubory, kam by je umístilo obvyklé řazení sbírek podle časového nebo námětového schématu. Sama o sobě jsou pak oním příslovečným magnetem, přitahujícím většinu návštěvníků. Ale může tomu být také zcela naopak, když i velice hodnotná díla, která by jinde byla skvosty, jsou zde v účinku přehlušována sousedstvím děl ještě významnějších – například nástěnných maleb.

Vatikánské sbírky - celkový pohled na areál Vatikánských muzeí
Pohled na komplex Vatikánských muzeí z kupole chrámu svatého Petra

V rozsáhlém komplexu vatikánských paláců zpravidla zanikají objekty, které byly později mnohonásobně přestavěny či pohlceny novějšími stavbami. To platí především pro nejstarší, ještě středověké jádro komplexu – původní papežský hrad založený zhruba sto let před přesídlením Klimenta V. do Avignonu roku 1309. Dnes jej při běžné návštěvě Vatikánu ve změti budov sotva dokážeme rozpoznat bez půdorysného schématu, kde se při jižním konci nádvoří Belvederu (Cortile del Belvedere), blíže k chrámu sv. Petra, tísní obdélník čtyř křídel kolem malého dvora, zvaného Cortile del Pappagallo (Papouščí dvorek).

To je tedy onen hrad, jenž se na přelomu 12. a 13. stol. stal obydlím Inocence III. a pak jeho nástupců, kteří mu dali podobu pravoúhlého „kastelu“ s mohutnými nárožními věžemi. Pracovalo se na něm i po návratu papežů z „babylonského zajetí“ v Avignonu až do konce 15. stol. Jako mnoho jiných římských staveb byl postaven z cihel a architektonicky nepředstavoval nic výjimečného. Těžko by obstál při srovnání s jinými hrady své doby, hrad v Avignonu nevyjímaje. O jeho původní vnitřní výzdobě mnoho nevíme, ale když si v jedné z nárožních věží papež Mikuláš V. po roce 1447 zřídil svoji soukromou kapli, povolal k její výzdobě jednoho z tehdy nejoblíbenějších malířů – Giovanniho da Fiesole, mnicha z dominikánského kláštera sv. Marka ve Florencii, jenž byl proslulý svými citově laděnými náboženskými obrazy a jemuž pro zálibu ve zpodobování andělů už jeho současníci přezdívali „andělský bratr“, Fra Angelico.

Kaple se nachází ve čtvrtém poschodí věže a tvoří ji celkem malá místnost na obdélném půdorysu, sklenutá gotickou křížovou klenbou a osvětlená hrotitými okny. Rozměry 4 × 6,4 m nepůsobí nijak monumentálně, ale neměli bychom ji pominout, ať už proto, že její výzdoba patří k nejstarším fázím budování vatikánských paláců, tak hlavně pro půvab Angelicova díla. Fresky patřící k jeho nejvyzrálejším dílům vytvořil v letech 1447–1451 na téma legend o sv. Štěpánovi a sv. Vavřinci v kombinaci s postavami čtyř evangelistů a církevních otců.

Ze stejné doby se zachovala i mramorová podlaha kaple, ale bohužel nikoliv původní oltář s Angelicovým obrazem Snímání z kříže. Stejně tak je nenávratně ztracena jeho fresková výzdoba dvou sousedních místností, tzv. pracovny Mikuláše V. a zaniklé kaple Nejsvětější svátosti, na níž malíř pracoval hned po dokončení předchozího díla.

vVtikánské sbírky - Raffaelo, freska Athénská škola na stěně sálu Podpisu
Rafaellova freska Athénská škola na východní stěně sálu Podpisu oslavuje velikány řeské filosofie v čele s Aristotelem a Platónem

Naopak velmi dobře se zachovala o něco mladší výzdoba prvního patra paláce, resp. hradu, upraveného po roce 1492 jako obydlí papeže Alexandra VI., příslušníka známé rodiny Borgiů (jeho strýcem byl Kalixtus III., první borgiovský papež v dějinách), podle něhož celý komplex obytných a hlavně reprezentačních místností vešel do dějin jako Appartamento Borgia. Na jejich výzdobě tehdy pracoval Bernardino Betti (známější pod přezdívkou Pinturicchio) s celou plejádou pomocníků, kteří zde celkem 13 místností vyzdobili freskami, ale též štuky a řezbami na nejrůznější mytologická a náboženská témata. Významná byla zejména výzdoba sálu věnovaného výjevům ze života světců, kde Alexandr VI. neopomenul oslavit ani neporazitelný rod Borgiů připomenutím egyptského mytického vládce Osirise, úkladně zavražděného a proměněného v boha (což v rodině proslulé travičskými aférami bylo dost pikantní). Na obraze Disputace sv. Kateřiny lze spatřit dokonce řadu papežových současníků, například tureckého prince Džema žijícího v Římě v exilu, stejně jako Andreia Palaiologa, před Turky uprchlého synovce posledního byzantského císaře, a na dalších freskách například Alexandrova smutně proslulého syna Cesareho nebo obávanou dceru Lucrezii a dokonce i papežovu milenku Julii Farnese, jejíž podoba byla vtisknuta Panně Marii s Ježíškem. Z ostatních místností se do dějin zapsala zejména „komnata se sibylami“, v níž dal Cesare Borgia v roce 1500 údajně zavraždit svého švagra Alfonse Aragonského a o tři roky později zde byl on sám zatčen ozbrojenci Julia II. Vskutku povedená rodina, dalo by se říci. I po smrti Alexandra VI. sloužily komnaty rodině Borgiů a střídaly své uživatele z řad vysokých církevních hodnostářů, než se v roce 1897 staly dočasným sídlem vatikánské pinakotéky Lva XIII. a nakonec sídlem sbírky současného umění…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa Vatikánská muzea

Vatikánské sbírky

 

Shopping Cart