Každému, kdo navštíví vatikánská muzea, se při jejich prohlídce mnohokrát naskytne pohled do zahrad Vatikánu. A i když součásti prohlídky je i možnost do těchto zahrad vstoupit, většina návštěvníku tuto možnost nevyužije.
Vatikánské zahrady vznikaly postupně od 15. stol., kdy papežové definitivně přesídlili do paláců u svatopetrské baziliky. O jejich nejstarší podobě toho sice příliš nevíme, ale od doby, kdy se jejich úprav ujal neapolský rodák Pirro Ligorio, máme jejich vývoj a proměny velmi podrobně dokumentovány.
Ligorio je jedním z nejvýznamnějších umělců manýrismu, oné doby přechodu renesance k baroku. Doby, která si tak zakládala na tom, aby do všech věcí, které tvoří nebo alespoň přetváří, vkládala skryté významy a hádanky,m jež se odhalovaly jen zasvěceným. Stromy, kameny, sochy i stavby byly komponovány do souvislostí tak, že vždy poukazovaly k nějakému tajemství a vedly návštěvníka jakoby tajemným labyrintem.
Podobně vytvořil Pirro Ligorio v roce 1560 i nové zahrady Vatikánu. Dokonale promyšlený soubor staveb a parkových úprav se alespoň zčásti dochoval i do dnešní doby. Pro papeže Pia IV. vybudoval v zahradách vilu nebo spíše jakýsi rozsáhlý pavilon, který vyzdobil množstvím antických soch, jež sám vykopal ve zříceninách antického Říma. Je to jedna z mála staveb dochovaných dodnes, bohužel nepřístupná. Ze samotných zahradních uprav tohoto umělce se ve Vatikánu nedochovalo prakticky nic. Chce-li se však někdo přece jen seznámit s jeho dílem, nemusí zoufat. Stačí se vydat jen kousek za Řím do Tivoli a potěšit se úžasnými kaskádovými zahradami vily d´Este. Nebo zamířit do poněkud vzdálenějšího Bomarza, kde Ligori vytvořil asi ten vůbec nejfantasknější koncept přetvářející krajinu s množstvím hádankovitých objektů. Pirro Ligoro byl jedním z posledních polyhistorů typických pro renesanci – architekt i zahradník, archeolog i filozof, malíř, matematik, hudebník, ale především jedinečná osobnost, která vědění své doby „šifrovala“ do všech svých děl podle zásady, že porozumění je vyhrazeno jen zasvěceným.
Přestože byly vatikánské zahrady během následujících staletí neustále upravovány podle aktuálních potřeb, zachovaly si svou základní funkci: být pro papeže místem rekreace a odpočinku. Zvláště v období, kdy se papežové po záboru církevního státu roku 1870 považovali za „vězně Vatikánu“ a neopouštěli jeho území, byly zahrady jedinou možností, jak pobývat mimo interiéry zdejších paláců.
V zahradách pak byly postupně dostavovány další objekty sloužící potřebám nové doby. Vznikla nová knihovna, nádraží a budova vatikánského rozhlasu. I tak ale zabírají zahrady stále téměř dvě třetiny rozlohy Vatikánu.
Každý návštěvník vatikánských muzeí dříve či později dospěje na nádvoří Piniové šišky. Umístění veliké plastiky, která mu dala jméno, do exedry vily Belvedere je právě dílem Pirra Ligoria. Nedostala se sem náhodou a neměla být jen estetickým objektem. Už od antiky byla pinie považována za posvátnou a tajemnou. Křesťanství sice v počátcích zavrhovalo pohanskou symboliku, ale posléze začalo přijímat i staré významy věcí, včleňovalo je do své symboliky a dávalo jim nové významy. Tak se stalo, že i tato bronzová šiška našla své nové uplatnění. Dnes stojí na hlavici antického sloupu a její význam podtrhují kamenní lvi a bronzoví pávi, kteří ji obklopují, symboly zmrtvýchvstání a nesmrtelnosti. Původně pocházela šiška z antických lázní a zdobila pravděpodobně kašnu. Z jejích špiček tryskala voda a s tímto očistným významem byla přenesena do atria staré baziliky sv. Petra postavené za Konstantina Velikého. Kromě očisty těch, kteří vstupují do chrámu, symbolizovala také spojení se stromem života, jak ho lze vidět na jedné z mozaik baptisteria v Lateránu. Staří autoři uvádějí ještě další legendu, spojenou se symbolem piniové šišky. Podle ní se svatá rodina na útěku do Egypta ukryla před pronásledováním právě pod pinii. Na památku toho se po rozkrojení piniového semínka objeví na řezu podoba ruky. Je to ručka malého Ježíška, která žehná těm, kdo jej uctívají a ochraňují. Zároveň je to žehnající ruka papežů a celé církve.
Umístění tohoto objektu rozhodně není náhodné, je to odkaz na dávnou minulost. I když jistě neznáme všechny její skryté významy, rozhodně bychom tuto šišku neměli minout bez povšimnutí. Ostatně, není toho moc, co dnes můžeme z vatikánských zahrad vidět, ba čeho se můžeme přímo dotýkat.
Další články z vydání o Vatikánu zde