Čtyři roky úporných bojů v oblasti Verdunu a Met za první světové války, stejně jako příběh 350 sovětských vojáků, z větší části Čečenců, kteří v obklíčené brestské pevnosti dokázali v červnu roku 1941 šest neděl vzdorovat německé přesile, jsou asi posledními důkazy toho, jak dokonalými díly byly barokní pevnosti. A zároveň, jak významné poučení vycházelo ze zkušeností francouzských inženýrů 17. století. Opírala se o ně i zmíněná pevnost v Brestu, kterou Rusové postavili v letech 1836–1842, a známe i jméno muže, jenž tyto obranné systémy kdysi dovedl téměř k naprosté dokonalosti: markýz Vauban.
Pevnosti se budovaly od časů starého Egypta a mezopotamských říší. Velkým mistrovstvím prosluli hlavně Římané, kteří k ochraně dobytých území zřizovali celé soustavy opevnění a vytvořili takřka standardní typ posádkového města, tzv. castrum. Středověk přinesl vedle opevňovaných měst typický příklad samostatného feudálního sídla – hradu. S rozvojem dělostřelby v 15. století byl však tento typ staveb opuštěn. Nadbytečná výška hradů s pyšnými, ale zranitelnými věžemi ustoupila doširoka založeným, ale o to pevnějším útvarům s podzemními komorami.
Primát tu zřejmě měli Italové. Právě od nich známe první pevnosti chráněné nízkými, silnými zdmi bez zbytečných výčnělků, zpočátku ještě na půdorysu čtverce či obdélníka, ale stále častěji pak na půdorysu polygonálním. Dekorativně působící půdorysy „hvězd“, jak je vídáme na starých rytinách, měly svůj důvod: půlkruhové a později polygonální bašty, rozmístěné pravidelně na všech nárožích, neměly chránit jen úseky hradeb mezi sebou, ale též paty bašt sousedních; podél hradeb nesměla zůstávat žádná „slepá místa“ mimo dostřel obránců.
Polygon pevnosti obklopovaly široké příkopy, v nížinách většinou vodní, a před nimi ještě valy. Výraznými proměnami prošlo i vnitřní uspořádání staveb. To, co se navenek jevilo jako prosté hradby, byly nízké, pevně založené budovy, v jejichž vnitřních prostorách, pod mohutnými klenbami, se nacházely ubikace posádky, sklady munice, zásob a všeho potřebného… a především palebná postavení pro tehdy nejmocnější zbraně – děla. Ostatně podle jejich střílen, širokých otvorů zaklenutých segmentovými oblouky, bezpečně poznáme i tehdejší úpravy starších hradů.
Nově koncipované pevnosti se stále zdokonalovaly. Brzy se ukázalo, že údery střel nejlépe tlumí hliněné valy a násypy s lacinými cihlovými obklady, řešilo se odvětrávání a akustické problémy kasemat (název „case matte“ označov…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Francie – památky UNESCO