Do našeho prvního termitího města jsme přijeli zcela náhodou. Ve žlutočervené podvečerní krajině australské mulgy se všude kolem nás tyčily stovky věžovitých staveb. Některé se zvedaly až do výšky dvou metrů, jiné byly jen jako krtčí hromádky ukryté v trávě. Území tohoto městského státu bylo tak rozlehlé, že jeho okraj nebyl k dohlédnutí. Rudohnědé štíhlé pyramidy zdobily drobné věžičky, ochozy a římsy. Dalo by se říci, že tito termiti se rozhodli pro stavební styl à la gotika. Všechny jejich domy se jako sepjaté ruce vzpínaly k obloze.
Zvláštní bylo, že to město vypadalo jako mrtvé. Kromě cvrkotu sarančat a lesklých očí gekonů, kteří posedávali na zdech termitích budov, nebylo nikde ani známky života. Neodolal jsem a rozhodl se nahlédnout do jedné z těchto staveb. Nebylo to tak jednoduché, stěna věžičky byla pevná, skoro jako z betonu. Když se mi přece jen podařilo kousek hlíny odloupnout, zahlédl jsem uvnitř výbuch paniky. Bělaví tvorečkové zděšeně unikali před slunečními paprsky a za pár vteřin byla osvětlená část chodbičky zcela prázdná. Jaké signály letěly v této chvíli termitištěm lze si jen těžko představit, ale ten mrtvý klid kolem probourané stěny byl jen zdánlivý. Už za chvíli se v malé škvírce objevila tmavá zrnka písku – ne, byly to sklerotizované tmavé hlavy termitích vojáků. Kladli jednu vedle druhé a doslova jimi část otvoru zazdili. Teprve potom se začala objevovat kusadla termitích dělníků, kteří začali ze směsi hlíny, slin, dřeva a trusu oblepovat proraženou díru.
Termiti, česky nazývaní všekazi a dříve též bílí mravenci, patří vedle mravenců a včel k nejlépe organizovanému hmyzu na světě. Obě předešlé skupiny však předčí svým stavitelským uměním. Žijí v teplých oblastech celého světa již po 150 milionů let a vždy se dokázali přizpůsobit okolí a využít podmínek, které jim příroda nabízela. Jejich stavby jsou skutečně velkorysé, pevné a tvarově podivuhodné. Nejnápadnější jsou samozřejmě velká termitiště, která v některých oblastech dosahují výšky až sedm metrů, ale obvykle jsou mnohem menší, ba dokonce i úplně malinká. Některé druhy termitů staví věže s podivnými odvětrávacími komíny, jiní dávají přednost cylindrickým báním, kopečkům, zdím, pagodám nebo exotickým tvarům hub a paraplátek. A všechny ty stavby mají klimatizaci zajišťující stálou vnitřní teplotu a vlhkost – ideální podmínky k pracovní činnosti i výchově nové generace. Vrcholem energeticky nejlépe řešených staveb jsou plochá až deskovitá termitiště orientovaná bočními stěnami vždy k východu a západu. Ranní a večerní slunce je mírné a dodává stěnám potřebnou teplotu. Ke spalujícímu žáru jižního slunce je pak natočena úzká, sotva dvacet centimetrů široká „příď“. Tato až čtyři metry vysoká kompasová termitiště australského druhu Amitermes meridionalis se trochu podobají vápencovým škrapům nebo ostrým horským hřebenům. Pozoruhodné je, že uvnitř stavby je stabilně udržována téměř stoprocentní vlhkost a teplota kolem 30 °C. Zdánlivě chaotický systém vnitřních chodbiček, tunelů a komůrek je ve skutečnosti velice účelné zařízení. Svislé chodbičky a tunely slouží jako větrací šachty, jiné jsou frekventovanými dálnicemi, další slouží jen k místní komunikaci mezi jednotlivými komůrkami. V některých jsou noclehárny, v jiných jesle, v dalších sklady potravin. Ale největší aktivity se soustřeďují kolem královské komůrky uprostřed termitiště.
Jedna rodina
Když se termiti rojí, je to velká a slavná událost celého termitiště, k níž dochází jen jednou do roka. Z probouraného východu na vrcholu termitiště vylétá královská kasta – královny a králové. Ve srovnání s ostatními termity mají mnoho privilegií. Především právo rozmnožovat se. Také jim narostou křídla s jejichž pomocí mohou odlétnout desítky až stovky metrů od mateřského domu a založit si nové království. Ta vzdálenost je potřebná, protože budoucí termití populace se musí ze svého okolí uživit. Jejich nejčastější potravou je dřevo a suchá tráva. Dalším privilegiem královské kasty jsou oči – jedině oni mají právo ve svém velkém dnu spatřit slunce a měsíc. Když dopadnou na zem a odhodí křídla, pobíhají po zemi a rychle se snaží vytvořit páry. Oči jim pomáhají při hledání vhodného místa, které se stane jejich novým domovem. Od chvíle, kdy si v podzemí postaví svou královskou komůrku a spáří se, přestanou se o vnější svět zajímat. Královna začne snášet vajíčka, miliony vajíček, z nichž se bude rodit sterilní, oboupohlavní kasta dělníků a vojáků, později i mladá královská generace. Dělníci a vojáci převezmou veškerou péči nejen o královský pár, ale o celé termitiště. Dělníci se jako řemeslníci specializují na různé druhy prací a stejně tak armáda má různé specializované složky – klešťovitá kusadla, tvrdé hlavy, chemické stříkačky na čele a podobně. Z malinkatého termitiště mladé královské rodiny vyroste za několik let velký termití palác s několika miliony obyvatel. Královský pár žije obvykle velmi dlouho, až několik desetiletí, takže má šanci dočkat se velké prosperující rodiny, jejíž mladí princové a princezny založily v okolí další domy. Celý městský stát pak obývají samí příbuzní.
Náhodní kolemjdoucí a nezvaní hosté
Termitiště jsou obvykle v krajině velmi nápadná a po korálových útesech jsou patrně nejrozsáhlejšími stavbami živočišné říše. Nejčastěji jsou vidět v porostech mulgy, mallee nebo spinifexu, tedy rostlinných společenstev křovinaté buše, řídce roztroušených stromů a trav. Pevné termití stavby pak k sobě přitahují mnoho obyvatel okolní krajiny. Za ranního chladu a po dešti, kdy slunce začne nejprve zahřívat jejich kolmé stěny, vyhřívají se tady mnozí studenokrevní tvorové z okolí, od hmyzu až po hady, gekony a agamy. Snaží se rychle zahřát na provozní teplotu, aby mohli co nejdříve lovit a sami nebyli – ještě ochrnutí nočním chladem – někým uloveni. Tihle hosté termitům nevadí a asi o nich ani neví. Skutečné problémy mají s některými ptáky, kteří se rozhodli postavit si v termitišti hnízdo. Takové spády mívá často ledňáček posvátný (Halcyon sancta) a vzácný papoušek překrásný (Psephotus pulcherrimus). Oba si silným zobákem vytesají v termitišti hnízdní tunely a jamky a pak nastává úporný zápas mezi nimi a domácími pány. Termiti se snaží hnízdo někdy i se snůškou vajec zazdít, ptáci jim jejich úsilí systematicky maří. Termiti vyhrávají málokdy. Většinou ustoupí a zazdí všechny chodbičky ústící do ptačího hnízdiště a vyřadí tuto zónu z provozu. Taková termitiště pak vypadají jako proděravělý ementál. Zazdívací úsilí termitů však velice mistrně využívá jiný velmi starý obyvatel Austrálie – varan pestrý (Varanus varius). Vejce všech varanů jsou totiž neustále ohrožována nejrůznějšími predátory, a tak tento varan naklade svá vejce do termitiště. Může si být jist, že otvor, který předtím do termitího domu vyhrabal, pilní dělníci zase co nejdříve zazdí. Vejce jsou tak nejen bezpečně chráněna, ale leží si tu jako v teplém a vlhkém inkubátoru celých sedm měsíců. Nejkritičtější okamžik nastává, když se mláďata vylíhnou. Jsou zaživa zazděná a tak slabá, že se pevnou zdí neprohrabou. Musí spoléhat pouze na instinkt své varaní matky, která se v pravý čas k termitišti vrátí a své zazděné děti vysvobodí.