Na schodech se s uctivostí a pokorou objevil sluha, který požádal o povolení zda může ustlat mojí postel. Byl indického původu a protože právě začínal největší hinduistický svátek na ostrově Mauritius a v širokém dalekém okolí – Mahá Šivarátri – tedy velká Šivova noc, zeptal jsem se ho zda také, jako všichni praví hinduisté, podnikne pěší pouť ke kráteru, v němž je posvátné jezero nazvané Ganga Talao známé více jako Grand Bassin.
Ustýlač mé postele, který stejně jako všichni obyvatelé Mauritia nebyl jenom uctivý, ale také usměvavý a velmi příjemný, řekl, že samozřejmě k jezeru jít musí – to je jeho povinnost. Pak se dal do řeči a dokonce mi dal svůj výklad toho, jak posvátné jezero vzniklo.
Bůh Šiva letěl na květinovém koberci spolu se svou ženou Párvatí nad Indickým oceánem a když pod sebou viděl malý, krásný ostrov (Mauritius), byl tak okouzlen, že se rozhodl na něm přistát – přitom nahnul hlavu a z vlasů mu skanulo několik kapek řeky Gangy, kterou Šiva na svých cestách nosil ve vlasech. Kapky se skutálely do sopečného kráteru – a tak vzniklo jezero Ganga Talao k němuž hinduisté putují stejně jako v Indii k posvátné řece Ganga slavit Kumbha Mélá.
Dlužno podotknouti, že Mahá Šivarátri je slavností, která se koná každoročně – vždy v únoru či březnu, když je měsíc v novu a letos se jí zúčastnilo přes pět set tisíc hinduistů z celého Mauritia a okolních ostrovů.
Sluha mi dopodrobna vylíčil jak on půjde uctít svého boha Šivu. A protože na ostrově není nic neřešitelného a nic nestojí za to, aby si s tím někdo lámal hlavu, náš ustýlač si pouť trochu zjednodušil.
Již brzy ráno poslal pěšky manželku a dceru, které dostaly nová sárí, s košíkem plným obětí, k posvátnému jezeru. Sám však dostal od ředitele hotelu volno až od jedné hodiny, kdy tedy smí teprve započíst svoji pouť. Půjde nejprve domů, kde se celý omyje a oblékne do slavnostního roucha. Protože je původem Tamil – roucho bude mít barvy světle béžové – ostatní hinduisté oblékají šat čistě bílý. Potom sedne na motorku a na ní vyjede do vesnice, která je nejblíže jezera. Tam ji zaparkuje u svého bratra, k němuž mezitím pěšky dorazí zbytek rodiny. Společně pak dojdou zbývající úsek cesty. Že jede na motorce nepovažuje za problém, protože Bůh Šiva přece ví všechno – tedy i o té dovolené a bude rád, že jeho věrný věřící alespoň takto vyřeší svoji pouť.
Vyvrcholení pouti spočívá v modlitbách a obětech. U svatyně na břehu jezera jsou kamenné stojánky a na ně každý rozloží oběti – je to bochník chleba, rozpůlený kokosový ořech, banány .To vše je ozdobeno květinami a vonnými tyčinkami, které se nejdříve zapálí. Tím se vytvoří ta správná atmosféra pro modlitby a rozjímání. Po modlitbách se někteří hinduisté v jezeře opláchnou, někteří se vody i napijí. Všichni však si musí do připravené lahve nabrat vodu z posvátného jezera a vzít ji do svatyně v místě bydliště. Tam se výklad trochu lišil – zmíněný sluha vodu ve svatyni nalévá do velké společné nádoby, do níž ji lijí i ostatní poutníci. Tato společná voda se uchová a používá se k omývání sochy Boha Šivy i při jiných významných příležitostech. Jiní věřící však vodu neukládají a rovnou ji použijí k omytí domácí Šivovy sochy a tak vlastně zakončují svoji pouť.
Celý rituál mi byl popsán velmi lidsky a milý sluha se nebránil ani mým ryze praktickým námitkám vyplývajícím z faktu, že půl milionu lidí vlastně naháže v průběhu tří dní do jezera půl milionu bochníků chleba a dalších potravin, které potom mohou hnít a nepříjemně zapáchat. Bylo mi odpovězeno, že kolem jezera přece žádný zápach být nemůže – protože je to posvátné místo a navíc všechno jídlo snědí velké – rovněž posvátné ryby, takže není co by tlelo. Ryby nesmí nikdo lovit, takže dosahují obrovských rozměrů a snadno přežívají celý rok až do dalších obětí. A kdoví, řekl sluha, jestli ty ryby nejsou dalšími z podob tohoto oblíbeného Boha.
Když jsem později stál v hustém lijáku na barevnými fáborky a sochami bohů vyzdobeném břehu posvátného jezera, skutečně jsem cítil jenom vůni tyčinek a voda byla krásně čistá a průzračná. Opláchl jsem si v ní ruce a nohy a nic nepříjemného se mi nestalo. Jenom do svatyně obložené bílými kachlíky jsem nebyl vpuštěn. Směl jsem si sice vyfotografovat hlavní oltář a sošky bohů, ale pak jsem musel zase pěkně ven, protože oficiální slavnost velké noci ještě nezačala.
A v tu chvíli jsem si zase uvědomil krásnou bezstarostnost místního obyvatelstva. Bylo půl šesté večer a od šesti začínala velká Šivova noc, lilo, bylo chladno a kolem svatyně se shromažďovalo zatím jen několik poutníků – nikde žádné davy, na které se chystala místní policie, která zjednosměrňovala přístupové horské silničky a byla připravena řešit očekávané návaly. A ty se nekonaly, protože prší – a Bůh Šiva to jistě pochopí. Nakonec přijít můžeme i zítra, kdy snad již bude sucho a teplo.
Sledoval jsem příchozí poutníky, někteří přišli přímo k jezeru a obětovali svoje dary. Někteří však přišli nejdříve ke svatyni, v níž byly sochy všech uctívaných božstev. Před svatyní byl malý altánek a v něm socha ležícího býka Nandina. Přišly dvě ženy – zjevně matka a dcera, zazvonily na zvonec visící nad Nandinem, zapálily vonné tyčinky a zahájily modlitby. Až poté jsem se dozvěděl, že býk Nandin je uctíván společně se Śivou jako strážce jeho klidu, ale i samostatně jako symbol plodnosti. Pověst říká, že projde-li pod Nandinovou nakrčenou nohou žena, porodí do roka svému muži syna – a to v hinduistické rodině znamená mnoho. Pochopil jsem tu vroucnou modlitbu matky a její dospělé dcery – vždyť tady se řeší i osud manželství a proto je třeba jít i do studeného deště.