Až do převratné události v polovině třetihor ležela na severu Čech prastará krajina, od druhohor překrytá mocnými vrstvami písčitých, jílovitých i slínitých sedimentů, které zůstaly na vyschlém dně křídového moře. A pak se začaly na severozápadě Čech, uprostřed teplých třetihor, vyklenovat pod vlivem horotvorných tlaků Krušné hory. Dávno už nebyly ohebné, pružné a přizpůsobivé, a tak pokus o vyklenutí skončil katastrofálně: sotva vyzvednutá, zkostnatělá klenba pukla po celé délce hřbetu. Vytvořil se Krušnohorský zlom. Nebyla to jediná prasklina. Zlom samotný si musíme představit jako široké a tlaky rozdrcené pásmo hornin, jež ztratily vzájemnou souvislost. Severní křídlo klenby bylo jako hrásť vyzvednuto až o 1200 metrů, a tak vznikly naše pohraniční Krušné hory.
Jižní křídlo se chovalo zcela opačně – zvolna klesalo v hodně širokou příkopovou propadlinu. V její okrajové jihovýchodní části pak po hlubinných zlomech, které sahaly až ke žhavotekuté části svrchního zemského pláště, vystupovalo magma. Zčásti se vylévalo na povrch jako láva nebo bylo prudkými výbuchy rozprášeno v horký popel a prach, zčásti uvízlo pod povrchem, kde zvolna tuhlo. Vzhledem k tomu, že se do dnešních dnů dochovaly jen ojedinělé a ještě sporadické původní sopečné kopce, dá se předpokládat, že tehdejší sopky nebyly velké – jen tak na jedno, na dvě „použití“ – případně že byly navršeny ze sypkého popela…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2003

Hledáte ubytování v Českém středohoří? Najdete je na: http://www.travelguide.cz