Čtyři z pěti newyorských boroughs, okresů, leží na ostrovech. Manhattan a Staten Island jsou samostatné ostrovy, Brooklyn a Queens se dělí o ostrov Long Island. Jediný Bronx na severu leží na pevnině. Neúprosná pobřežní linie vždy limitovala rozpínavost města. Když došlo v roce 1898 ke sloučení všech pěti okresů a současně zástavba pokryla celý ostrov Manhattan, zdálo se, že město už nemá žádný prostor, kam by mohlo expandovat. Byl to však omyl. Mezi zemí a oblohou bylo přece místa dost.
Za kolébku mrakodrapů se nepovažuje New York, ale Chicago. Zde byla v roce 1885 otevřena budova pojišťovny Home Insurance, jejíchž deset pater poprvé nesl ocelový skelet obezděný cihlami. Architekt William Jenney zde poprvé použil technologii, jež znamenala revoluční zlom ve výstavbě. Nebyla to však jen stavební technologie, která umožnila vyhnání budov do výšky. V New Yorku se totiž zrodil vynález, bez kterého by jakákoliv výšková budova pozbývala smyslu. Na světovém veletrhu v roce 1853 tu Elisha Graves Otis předvedl svůj unikátní vynález – výtah s bezpečnostní brzdou. V té době měly budovy na Manhattanu maximální výšku šest pater, více nebyli lidé ochotni po schodech absolvovat. Teprve vynález výtahu a bezpečnostní brzdy, která zastavila zdviž v případě přetržení lana, umožnil přístup do vyšších pater. Trvalo však několik desetiletí vylepšování, než se výtah ve spojení s elektromotorem stal opravdovou efektivní dopravní jednotkou v nově se rodících budovách, které se „škrábaly k obloze“.
Anglický výraz skyscraper se začal užívat někdy na konci 19. století. Pravým průkopníkem výškových budov s ocelovým skeletem se tehdy stal bývalý Jenneyův spolupracovník Louis Sullivan. V posledním desetiletí 19. století postavil v Chicagu, St. Louis a Buffalu tři stavby o deseti až šestnácti patrech, které jsou dodnes nejkrásnějšími příklady tzv. chicagské školy. Nová technologie se v New Yorku ujímala jen pomalu, to ale neznamenalo, že se na Manhattanu zahálelo. V roce 1890 byla postavena téměř stometrová budova World Building, která poprvé převýšila věž kostela Sv. Trojice, jež byla skoro půlstoletí nejvyšší stavbou na ostrově. World Building byla stavěna kombinovanou metodou. Ocelová konstrukce byla použita pouze v interiéru, ale hlavním nosným prvkem byly zděné obvodové stěny, které musely být až dva metry silné. Klasickou zděnou metodou byla postavena o čtyři léta později budova Manhattan Life Insurance. Ta už se svojí výškou 106 metrů stala aktuálně nejvyšší budovou světa. Toto prvenství pak New Yorku patřilo díky různým budovám nepřetržitě až do roku 1974.
Jeden z prvních mrakodrapů s ocelovou kostrou byl postaven na trojúhelníkové parcele mezi Broadwayí a 5. avenue v roce 1902. Díky zvláštní podobě se mu začalo říkat Flatiron Building – „Žehlička“. I když se v mnoha publikacích uvádí jako nejvyšší budova světa své doby, nebyla dokonce ani nejvyšší budovou v New Yorku. Tou tehdy byla třicetipatrová budova Park Row, též s ocelovou konstrukcí. Unikátnost „Žehličky“ spočívala v tom, že díky odlehčené konstrukci a výšce 22 pater poskytovala na velmi malé zastavěné ploše veliké množství kancelářských prostor. Toho si investoři okamžitě povšimli a mrakodrap se stal symbolem New Yorku pro nové století.
První desetiletí 20. století ještě proběhlo ve znamení „souboje“ zděných staveb a mrakodrapů s kostrou. Park Row byla v roce 1908 předstižena zděnou budovou firmy Singer. Hlavní sídlo světoznámého výrobce šicích strojů skrývalo ve své věži 47 pater. To už byla hranice, za kterou se tradiční zděnou technologií nedalo o moc postoupit. O rok později byla dokončena budova Metropolitan Life Insurance, která přesáhla Singer jen o tři poschodí, ale měla mnohem více vnitřního prostoru, protože použila obezděný ocelový skelet. Met Life Tower, jak se jí začalo říkat, neměla těžkopádnost svých zděných soupeřů a dodnes je stavbou velmi elegantní. Byla navržena podle benátské campanilly a kopuli lucerny na jejím vrcholu pokrývalo čtyřiadvacetikarátové zlato. Statut nejvyšší budovy světa jí patřil čtyři roky.
V roce 1913 otevřel zakladatel sítě jednotkových obchodů F. M. Woolworth budovu, která převýšila Met Life o sedm poschodí a 28 metrů. Architekt Cass Gilbert se neinspiroval italskou renesancí, ale gotikou. Neogotické svislé linie se k mrakodrapům mnohem více hodily a budova si díky nim vysloužila přezdívku Chrám obchodu. Laťku, kterou nasadila, dlouhých 17 let nikdo nepřekonal.
Největší „závod o výšku“ se v New Yorku odehrál na přelomu 20. a 30. let. Na Wall Streetu rostla budova Bank of Manhattan, která měla pokořit budovu Woolworth, a stát se tak největším domem světa. Ve stejné době však automobilový magnát Walter Chrysler zahájil stavbu firemního mrakodrapu na 42. ulici. Také on chtěl mít nejvyšší mrakodrap na světě. Shodou okolnosti byly oba architekti bývalí partneři a do jejich souboje se promítly i osobní ambice. Architekt banky Craig Severance zjistil, kolik činí projektovaná výška vrcholu mrakodrapu pro Chryslera, a přidal na svou stavbu vlajkovou žerď, jíž přesáhl svého soupeře o pouhého půl metru. Poté vyšlo v novinách oznámení o slavnostním otevření Bank of Manhattan pod sloganem „Nejvyšší budova světa vztyčuje hvězdy a pruhy k newyorskému nebi!“ Chryslerův architekt William Van Alen mezitím tajně změnil projekt vrcholu své budovy. Jeho dělníci smontovali ve výtahové šachtě elegantní nerezovou špici vysokou 56 metrů a vážící 27 tun. Během jedné listopadové noci roku 1929, krátce před otevřením Bank of Manhattan, ji vztyčili na vrchol stavby. Teprve asi čtyři dny po slavnostním otevření banky kdosi obrátil zrak ke 42. ulici a s údivem zjistil, že Bank of Manhattan už není nejvyšší budovou světa…
Obě strany spustily sérii obviňování v tisku a New York měl svůj další příběh. Nicméně obě stavby byly mistrovské. Architekti nepoužili žádného historizujícího slohu, ale nového stylu art deco, který se sice poprvé významněji prezentoval na výstavě v Paříži v roce 1925, ale za oceánem rychle zdomácněl a stal se jedním ze symbolů amerického snu. Jeho techničnost na jedné straně a velkolepost na druhé ho přímo předurčily jako hlavní styl amerických mrakodrapů meziválečného období.
Chrysler se ze svého prvenství neradoval dlouho. Další automobilový magnát, jeden z manažerů General Motors, John Jacob Raskob, si jednoho dne v roce 1929 zavolal renomovaného architekta výškových budov Williama Lamba, vytáhl ze zásuvky tlustou tužku, postavil ji na tupý konec a položil nevinnou otázku: „Jak se to dá postavit vysoké, aniž by to spadlo?“
Raskob totiž prodal svůj podíl v GM a se společníky zakoupil starý hotel Waldorf-Astoria na rohu 5. avenue a 32. ulice. Přes protesty veřejnosti noví majitelé hotel zbourali a zamýšleli postavit na jeho místě kancelářskou budovu větší, než jakou kdy svět spatřil. Lambův ateliér rychle vytvořil projekt, který se líbil investorovi a současně dodržoval newyorské stavební předpisy. Aby se z ulic nestaly hluboké kaňony beze světla, přijalo město už v roce 1916 řadu stavebních omezení. Na stavební čáře směla být budova vysoká pouze pět pater, ve vyšších patrech musela být další ustoupení a pouze na půdorysu odpovídajícím nanejvýš jedné čtvrtině pozemku, mohla vyrůst stavba libovolně vysoká. Přesně tak byl vyprojektován mrakodrap, který na dlouho překonal všechny své konkurenty a současně byl elegantním příkladem stylu art deco.
V lednu 1930 se na parcele po bývalém hotelu začala rodit Empire State Building. Díky dobrému žulovému podloží ostrova Manhattan mají její základy hloubku pouhých dvou pater, a tak už 17. března mohli investoři oznámit zahájení vlastní stavby, která byla v mnoha směrech fenomenální. Na konstrukci mrakodrapu bylo použito asi 60 000 tun oceli. Vzhledem k tomu, že budova zabírala celý pozemek a rušné místo nedovolovalo žádné skladování materiálu, byl pro každý jednotlivý nosník vytvořen zvláštní harmonogram. Po svém vyválcování v pittsburských železárnách byl během tří dnů dopraven vlakem, lodí a automobilem na staveniště a okamžitě namontován. Přestože to bylo nesmírně náročné na organizaci, rostla budova v době stavby vlastní věže neuvěřitelným tempem čtyři a půl patra za týden. Na stavbě pracovalo asi 3500 dělníků nejrůznějších národností, včetně několika stovek irokézských indiánů kmene Mohawk. Právě oni montovali bez závrati ocelové konstrukce vysoko nad Pátou avenue. Všude kolem zuřila hospodářská krize a každý dělník si své práce nesmírně považoval. Přesto vypadalo jako zázrak, když po 16 měsících bylo oznámeno dokončení budovy.
John Jacob Raskob mohl být spokojen. Největší budova světa převýšila Chrysler o neuvěřitelných 99 metrů a 25 pater. I když záměr používat věž se 102. patrem jako přístaviště vzducholodí nevyšel, dodal budově její typickou „čepici“. Hlavní vestibul ve stylu art deco zářil leštěným kamenem a blýskavou mosazí. I díky němu se začalo o Empire State Building hovořit jako o osmém divu světa. Lidé se hrnuli v davech, aby spatřili New York z vyhlídky v 86. patře, jež byla o 44 m výše než na Eiffelově věži v Paříži. Jediný, kdo zůstal hluchý ke všem superlativum, byla hospodářská krize. Pro nedostatek nájemců se na konci roku 1931 začalo budově přezdívat Empty State Building – Prázdná státní budova. Byl to hlavně výtěžek ze vstupného na vyhlídkovou terasu, který celý projekt zachránil před bankrotem.
Budova se zaplnila nájemci až během druhé světové války. V té době také prodělala velmi těžkou zkoušku. Za mlhavého rána 1945 do ní narazil bombardér B-25 a zanechal za sebou 14 obětí a rozsáhlé škody. Nýtovaný ocelový skelet však odolal dobře a za dva dny se šlo znovu do práce. Dnes pracuje v budově kolem 15 000 lidí a dalších 35 000 sem přijde denně na návštěvu. Jak výjimečná byla její stavba, dokazuje i fakt, že statut nejvyšší budovy světa držela Empire State Building přes 40 let. To je rekord, o kterém si mohou dnešní šampioni nechat jen zdát.
Po druhé světové válce se vertikální růst města nezastavil, ale technologie výstavby mrakodrapů se změnila. Začalo se více používat kombinace kovu a skla. Objevily se také nové zóny mrakodrapů, jako například na široké třídě Park Avenue, která vznikla na sever od 42. ulice zakrytím železničního koridoru od nádraží Grand Terminal. Další budovy vyrostly jako poválečná dostavba Rockefellerova centra, takže vytvořily unikátní komplex devatenácti budov, ve kterém se mísí předválečné art deco s modernou šedesátých let.
Dolní Manhattan zpočátku stagnoval, ale možná jen proto, aby mohl vynést svůj příští triumf. Tím byla zcela jednoznačně výstavba World Trade Center (Světové obchodní centrum) na přelomu 60. a 70. let. Jednalo se o komplex sedmi budov na dolním Manhattanu, které měli vzniknout na pozemcích uvolněných demolicemi starších budov na břehu řeky Hudson. Jeden čtvereční metr tam stál už v 60. letech kolem 10 000 dolarů. Proto byl velmi silný tlak na to, aby bylo uvnitř co nejv…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – New York