Habsburská okrově žlutá se mísí s rudou meziválečné bytové výstavby, nebeskou modří soudobých skleněných fasád či s pestrobarevnou paletou fantaskních kachlíků, mezi kterými prorůstají stromy a keře. Cihlu imperiálních paláců střídá sklo a ocel moderních staveb, věže kostelů „soupeří“ se závrať budícími mrakodrapy, obřím kolem v Prateru či futuristickým domovem univerzity jako ze sci-fi.
Monumentální, okázalá, avantgardní, nápaditá, jedinečná. Taková je architektura Vídně, jejíž tvůrci se nebáli popustit uzdu fantazii a jít proti konvencím. Výsledkem je nenásilné propojení tradice a moderny, které v uličkách, bulvárech, ve stanicích metra či podél dunajského nábřeží souzní v dokonalé harmonii.
Hlávka zelí i rozkrojený citron
Kde jen začít, aby se některá z pozoruhodných budov, světských či církevních, stará několik století nebo mladá jen pár let či měsíců necítila ukřivděná či upozaděná? Kterou stavbu lze vlastně označit za hlavní dominantu Vídně? Majestátní Hofburg, sídlo moci habsburské dynastie, nebo její letní rezidenci Schönbrunn? Okouzlující Belvedér, někdejší sídlo vojevůdce prince Evžena Savojského obklopené zahradami? Mohla by to být možná i Muzejní čtvrť, kde ještě před sto lety za c. k. monarchie byli ustájeni koně? A co třeba plynojem, Majolikahaus v ulici Linke Wienzeile, pavilon správce zdymadla u Donaukanalu s motivem bílých vln na modrém pozadí keramického obkladu, moderní kotviště katamaránů Twin City Liners nebo G-Town neboli Gasometer City? Vídeň zdobí mnoho rozmanitých významných památek a není divu, že celé historické centrum je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Symbolem, ke kterému míří a hlavně vzhlíží drtivá většina návštěvníků měst, je bezesporu katedrála sv. Štěpána, gotický klenot v historickém centru. Jeho nádhera se odráží v protilehlém Haasově domě, který reprezentuje moderní architekturu konce 20. stol. Ve stylu baroka je zase kostel sv. Karla Boromejského neboli Karlskirche na nedalekém náměstí Karlsplatz, který navrhl Johann Bernhard Fischer von Erlach se svým synem.
Do této části města láká rovněž Výstavní pavilon vídeňské secese, první a určující stavba nového stylu, jejímž autorem byl Joseph Maria Olbrich, mladší spolupracovník Otto Wagnera. Kvůli její kupoli ze zlatých lístků a poloze pár kroků od vyhlášeného tržiště jí Vídeňané přezdívají „zelná hlávka z Naschmarktu“. Wagner, průkopník moderny a zastánce zjednodušení stavby i dekoru, vešel do dějin především působivou železobetonovou budovou Poštovní spořitelny s obrovskou prosklenou halou, jejíž fasáda je pokryta čtvercovými mramorovými tabulkami a aplikacemi z hliníku. Z jeho dílny vzešla i celá řada dalších budov – obytné domy, vily, ale též drobnější stavby pro vídeňskou městskou dráhu. Na poklady secesní architektury z dílny stejného architekta narazíte rovněž na okraji metropole v areálu psychiatrické léčebny na Steinhofu, což bylo svého času jakési město ve městě s kompletní infrastrukturou. Počátkem 20. stol. tam na 143 ha vyrostlo šest desítek pavilonů, nad kterými se tyčí monumentální kostel sv. Leopolda s vitrážemi Kolo Mosera a pozlacenou kupolí, jeden z prvních moderních chrámů v Evropě. Kvůli odlesku barvy i tvaru místním připomíná rozkrojený citron a kopečku, na kterém stojí, Citronová hora.
Vídeňané si vůbec libují v přezdívkách. Další si vysloužila zřejmě nejslavnější vídeňská stavba Adolfa Loose, propagátora čistě funkční architektury, obchodní dům oděvní firmy Goldman & Salatsch z roku 1911 naproti Hofburgu, na náměstí Michaelerplatz, kde bylo na podzim 1838 instalováno první plynové osvětlení ve Vídni. Kvůli tehdy netradičně hladké fasádě bez nadokenních říms jí říkali obilní…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vídeň