Vídeňská Ringstraße

Vídeň chránily odedávna mohutné hradby, po celá staletí zdokonalované v duchu nejmodernější strategie, ale v polovině 19. stol., v důsledku změn ve způsobu vedení válek, už nebyly potřebné a staly se spíše překážkou v přirozeném rozvoji metropole. Mladý císař František Josef I. je tehdy, přes odpor vojenských kruhů, obětoval ve prospěch prostorového uvolnění a celkového ozdravění města. V letech 1859–1888 vznikla v místech hradeb široká ulice, obepínající na půdorysu nepravidelného šestiúhelníku historické centrum.
Protože však starší vojenská taktika zakazovala před hradbami jakoukoli výstavbu poskytující krytí případným obléhatelům, měl mladý panovník pro své plány k dispozici i tzv. glacis – široký pás volných ploch před hradbami, sloužící dosud jenom k nedělním procházkám a nanejvýš jako vojenský „execírák“. I tento prostor se nyní dal využít k novostavbám a především k zakládání rozsáhlých parků.
Nakonec vznikly dvě soustředné okružní třídy, k historickému jádru přiléhající Ringstraße neboli Ring („Prstenec“) a vzdálenější Gürtel („Pás“), svírající mezi sebou plochy zeleně a budovy některých obzvláště významných institucí jako muzeí, divadel, radnice, parlamentu a dalších. Většina z nich se přitom hlavním průčelím obrací právě k Ringstraße. Tato více než 4 km dlouhá a přibližně 60 m široká třída s alejemi stromů uprostřed, slavnostně otevřená 1. května 1865, se dělí na 10 samostatně pojmenovaných částí (Stubenring, Parkring, Schubertring apod.). Právě na podobě těchto ulic, opatřených dosud alejemi pro jízdu na koních a vroubených honosnými paláci, si můžeme připomenout, o jak významný čin vlastně šlo a co znamenal zejména po umělecké stránce. Slýcháme-li často o „slohu Ringstraße“ jako rozhodujícím fenoménu rakousko-uherské architektury druhé poloviny 19. stol., pak právě zde začíná skutečná přehlídka názorných ukázek, jak obratně dokázali tehdejší architekti zacházet s převzatým dědictvím minulých epoch a aplikovat je na konkrétní úkoly.
Budovy parlamentu? Idea občanské pospolitosti? Pak tedy jedině řecká klasická architektura! Radnice? Pak samozřejmě gotika, nejvíce ladící s představou samosprávy středověkých měst! A stejně tak sakrální stavby, oživující duch středověké zbožnosti! Škola či jiná kulturní instituce? Pak ovšem renesance, sloh novověké vzdělanosti. A divadlo, se vší jeho pompou a šalebným přepychem? Pak tedy jedině baroko nebo rokoko… a tak dále. Teoretická výbava absolventů tehdejších uměleckých škol byla jak stvořená k podobným úkolům a jejich uvažování mělo svou logiku.
Ne všichni současníci byli nadšeni podobnou lavinou akademických pouček, ale je pravdou, že vídeňská Ringstraße ovlivnila celou epochu evropské architektury (včetně té naší) a stala se dnes neodmyslitelným kulturně historickým pojmem. A to i přes škody způsobené hrůzami 2. sv. války, zacelené často i méně šťastnými novostavbami…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2020

Shopping Cart