Metropole jižní Itálie a zároveň hlavní město Kampánie se v průběhu věků stala křižovatkou rozhodujících historických událostí a sama chod dějin mnohokrát ovlivňovala. V roce 1600 byla největším evropským městem. Ostatně atmosféru antické vznešenosti i středověkého bohatství vyzařují zdejší uličky dosud, přestože dřívější nedostižnou nádheru dost výrazně poznamenal zub času. Ačkoli nelze pominout i mnohé stinné stránky, málokteré z měst přiroste návštěvníkovi tak k srdci, jako právě Neapol.
Nejstarší doklady o osídlení Neapole pocházejí už z doby železné. První významnější zprávy však zanechali až Řekové. Dříve, než řečtí kolonisté založili v 8. stol. př. n. l. osadu Kýmé (dnešní Cuma), první řeckou kolonii na italské pevnině vůbec, existovala už na malém ostrůvku Megaris a sousedním kopci (dnešní Pizzofalcone) obchodní osada Parthenopé založená námořníky z Rhodu. Jméno dostalo podle jedné ze Sirén; ano, právě té, které se nepodařilo svou písní přivábit chytrého Odyssea, když se plavil zdejšími vodami. Zklamaná, že hrdinský rek jejím svodům odolal, vrhla se Parthenopé v sebevražedném pokusu do moře.
Když pak Řekové zakládali na západním svahu Vesuvu významné přístavní město, nazvali je Neápolis, Nové město, aby je odlišili od kolonie Parthenopé, pro niž se časem vžilo jméno Palaiopolis, Staré město. Novější město získalo časem takovou proslulost, že do Neapole jezdila římská mládež učit se literatuře, hudbě a rétorice.
Po Římanech se vliv a proslulost Neapole odvíjela od panovnických schopností vládců města. Osudy pomalu každého z nich by si zasloužily samostatný článek. Jen namátkou – Roger II., tvůrce centralizovaného normanského Sicilského království, kde vedle sebe žili ve vzájemné toleranci křesťané, židé a muslimové (i když samotná Neapol tehdy ještě stála ve stínu hlavního města Palerma); nesmírně vzdělaný Fridrich II. z rodu Štaufů, autor Zlaté buly sicilské a praotec renesance, který v Neapoli v roce 1224 založil historicky první státní univerzitu; Karel I. z Anjou, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, jenž udělal z Neapole hlavní město, když neudržel vládu nad celým Sicilským královstvím a zůstala mu v rukou jen jeho pevninská část, nazývaná od té doby Neapolské království; Alfons V. Aragonský, který se v roce 1442 stal také Alfonsem I. Neapolským; Karel III., kultivovaný Bourbon, španělský král, který byl před nástupem na španělský trůn čtvrt století králem neapolským (jako Karel VII.) i sicilským (Karel V.); když odjel do Španělska, vládu po něm převzal jeho syn, neomalený primitiv Ferdinand, v Neapoli IV., na Sicílii III. a nakonec I. jako vládce znovusjednoceného Království obojí Sicílie; Josef Bonaparte, na dva roky dosazený svým bratrem Napoleonem do čela Neapolského království místo Ferdinanda IV.; Joachim Murat, který ho vystřídal, když Josef „povýšil“ na krále španělského…
A to nelze pominout ještě četné místokrále. Za všechny připomeňme dona Pedra Álvareze de Toledo z let 1532–1553, který nechal ve městě vybudovat kanály a zasloužil se o výstavbu rušné třídy, která dodnes nese jeho jméno.
Připomeňme si podrobněji osudy alespoň dvou již zmíněných osobností. Ferdinandu IV. se pro jeho velký nos přezdívalo Nasone – Nosatec. Byl znám jako muž prostopášný a velmi promiskuitní. Ostatně ani u jeho první manželky Marie Karolíny nepatřila věrnost zrovna ke ctnostem, které by ji výrazněji zdobily. To jim však nebránilo, aby spolu měli 18 dětí. Sňatkem s Marií Karolínou, jednou z dcer Marie Terezie a sestrou slavnější Marie Antoinetty, spojil Ferdinand Neapol s Anglií, Rakouskem a Ruskem proti Francii. Když se ale v roce 1798 francouzská vojska blížila k Neapoli, nechal se zbaběle i s příbuzenstvem tajně přepravit britskou válečnou flotilou na Sicílii. V čele flotily stál admirál Horatio Nelson, jehož tehdy začínající poměr s frivolní manželkou britského velvyslance v Neapoli, lady Emmou Hamiltonovou, téměř zastínil admirálovy vynikající válečné úspěchy.
Další zajímavou postavou je francouzský maršál Joachim Murat. Jeho dosazení na neapolský trůn předcházelo několik událostí. Nejprve musel Ferdinand IV. v roce 1806 podruhé prchnout na Sicílii před Josefem Bonapartem, kterého jeho bratr, císař Napoleon I., jmenoval neapolským králem. V květnu 1808 se ale Josef Bonaparte stal po vynucené abdikaci Ferdinanda VII. dokonce králem španělským. Na uvolněný neapolský trůn usedl Murat, manžel nejmladší Napoleonovy sestry Karolíny. Po porážce Napoleona u Lipska se pro záchranu svého trůnu spojil s Rakouskem, ale nakonec trůn neudržel. Pokusil se ho získat znovu silou, ale byl v Kalábrii zadržen silami v té době již opět legálně vládnoucího Ferdinanda IV. a následně zastřelen.
Posledním bourbonským vládcem Království obojí Sicílie byl vnuk Ferdinanda IV. František II. Nebyl u moci ještě ani rok, když proslulá Garibaldiho dobrovolnická jednotka Mille (Tisícovka) rychle postupovala k Neapoli. Nakonec František II. před stále větším počtem dobrovolníků v červených košilích v září 1860 uprchl. Jeho království bylo připojeno k rodícímu se Italskému království v čele s Viktorem Emanuelem II. Od té chvíle se dějiny Kampánie kryjí s dějinami celé země.
Požitkářská Neapol získala v běhu času řadu výstižných přezdívek jako Město 500 kopulí nebo Kousek nebe spadlého na zem. Přístav Santa Lucia s množstvím kotvících jachet okouzluje dnes návštěvníky stejně jako v roce 1835, kdy se do světa rozletěla stejnojmenná oslavná píseň. A luxusní čtvrť Mergellina s honosnými hotely včetně toho nejpřepychovějšího, Albergho Vesuvio, okouzlí udržovaným přepychem.
V kontrastu k této čtvrti stojí srdce Neapole, v němž se renesance a baroko podivuhodně doplňují s gotikou a jež tvoří oprýskané starobylé budovy, z kterých se každou chvíli odloupne kus omítky. Pod balkony hrozícími zřícením se turisté skoro ani neodvažují procházet. Nelze pominout ani ne zrovna malá nebezpečí, která tu číhají. Hlavní vadou je lehkost, s jakou tu člověk může přijít o zdraví nebo i o život. A to zdaleka nejen vinou zabijáků z camorry, starší a drsnější zločinecké organizace, než je možná slavnější sicilská mafia. Násilí je téměř výhradně omezeno na většinou skryté podsvětí, takže návštěvníci Neapole si ani neuvědomují gangsterskou válku, která se odehrává v jejich bezprostřední blízkosti, především v pitoreskní Quartiere Spagnoli, Španělské čtvrti. I když jde o tu nejautentičtější Neapol, před její návštěvou zejména ve večerních hodinách varuje snad každý průvodce,.
Větší nebezpečí než od zločinců však hrozí turistům od místních řidičů. Pro ně neplatí žádná pravidla. Červená na semaforu tu neznamená: Zastav. Spíš jde jen o varování před šílenci, kteří by se mohli vyřítit ze strany v mylném přesvědčení, že svítící zelená je k tomu opravňuje. Neapolští řidiči jízdu v nepřehledném chaosu znamenitě ovládají. I proto vyjdou z většiny případných nehod lépe než cizinci. Bohužel, už i řada Čechů tu přispěla ke zvýšení počtu mrtvých při dopravních nehodách. Známý slogan „vidět Neapol a zemřít“ tak dostává zcela opačný význam, než bylo původně zamýšlené opěvování krás města, ještě před nedávnem považovaného za jedno z nejkrásnějších na světě.
Neapol je hlučná a špinavá, v současnosti navíc rozkopaná kvůli stavbě dalších stanic metra, přesto ale vyzařuje zvláštní krásu. Svým způsobem je okouzlující a přitažlivá i pro domorodce. I když si to nepřipouštějí a nad turisty přicházejícími do města nechápavě kroutí hlavou. Ale z výsledků nedávného referenda, v němž se měli rozhodnout, jsou-li ochotni se odstěhovat kvůli hrozícímu výbuchu Vesuvu na bezpečnější místo, jasně vyplývá, že Neapol si nepřeje opustit nikdo. Ani za cenu finanční kompenzace, kterou jim nabízí vláda.
Stěží by se asi našlo podobně okouzlující místo, jakým je rozlehlý Neapolský záliv. Patří totiž k nejpodivuhodnějším na světě a propůjčuje městu a jeho okolí zvláštní nenapodobitelný půvab. Komu by se chtělo tak čarovnou krajinu opouštět kvůli nějaké nejisté erupci, když navíc městská rada vypracovala pro případ nebezpečí dokonalý evakuační plán? Že v případě erupce nebude nic platný, to si nikdo nepřipouští.