Vnitrozemí Istrie
Hornatý či plochý, místy poměrně vyprahlý povrch a omezená infrastruktura neskýtají ideální podmínky pro dlouhodobou rekreaci. O to více láká istrijské vnitrozemí ke kratším výletům. Krasové podloží tu namnoze vytvořilo půvabná údolí s jeskyněmi, městečka usazená obvykle v majestátní vyvýšené poloze představují architektonické klenoty a v kostelích se tu setkáme s krásnými freskami. Cestování usnadňuje i dálnice, která spojuje Rijeku s pobřežními středisky a prochází na severu Istrie tunelem v pohoří Učka.
V červnu a červenci zaplaví krajinu fialové koberce rozkvetlých levandulových polí, které stráží kažuny, okrouhlé kamenné zemědělské stavby s kuželovitými střechami. Na podzim se pro turisty organizují časně ranní vycházky se psy cvičenými na vyhledávání lanýžů, které patří k nejkvalitnějším na světě. O safari v minivanech, ochutnávkách vína i vysoce kvalitního olivového oleje ani nemluvě.
Osou vnitrozemí je na severu 53 km dlouhá řeka Mirna, na jihu kratší Raša (dříve Arsia). Nejhezčí úsek istrijské cyklostezky Parenzana spojuje Motovun s Grožnjanem a Bujemi.
Řeka Mirna pramení v horách Ćićarija u Humu, prý nejmenšího města na světě, trůnícího na malém ostrohu a čítajícího pouhých 52 obyvatel; ve středověku však bývalo jedním z center slovanského písma hlaholice, jak dokládá zdejší naučná alej. Ačkoliv Italové Mirně říkali Quieto, ne všude a vždy je její tok klidný. Na mnoha místech tvoří peřeje až vodopády a také nádherné, ve vápenci vyhlazené tůně, které jsou vítaným osvěžením pro pěší turisty, horolezce i vodáky. U městečka Buzet vyhloubila Mirna spolu s přítokem Draga opravdový kaňon. Nejvyšší ze sedmi vodopádů Vela peč dosahuje výše 26 m! I mnohé stavby v Buzetu jsou zčásti vtesány do skal.
K nejoblíbenějším cílům patří Motovun, malebně rozložený na vyvýšenině obklopené vinohrady nad řekou Mirnou. Právě v dubojilmových a lískových lesích kolem řeky se daří nesmírně cenným bílým lanýžům (kilogram stojí až 3000 eur), černé jsou jen o málo levnější. Cvičení psi je cítí a vyhrabávají z hloubky 30 cm pod povrchem. Vždy poslední zářijovou sobotu se tu pořádá Festival terana i tartufa, přehlídka a veřejná ochutnávka vína Teran vyráběného ze stejnojmenné místní typické modré odrůdy, doplněná o výstavu lanýžů, z nichž největší, který může vážit až 500 g, získává titul Veli Jože po legendárním obrovi, o kterém ještě uslyšíme. Součástí festivalu je i soutěž pro návštěvníky o ceny, přičemž jejímu hlavnímu vítězi lze jen závidět – nejen, že si odnese kolekci vín oceněných zlatou medailí, ale s nimi také onen otitulovaný lanýž. Pro nás je jistě zajímavé, že ve zdejších působil po roce 1839 nějakou dobu Josef Ressel, známý vynálezce lodního šroubu, který byl vystudovaný lesník – vybíral zde vhodné stromy pro stavbu rakouských válečných lodí.
Po celá staletí býval Motovun obydlen takřka výhradně Italy. Zdejším rodákem je třeba někdejší slavný automobilový závodník Mario Andretti, mj. vítěz mistrovství světa jezdců Formule 1 z roku 1978, jehož rodina odešla do USA v roce 1955, kdy bylo Mariovi 15 let. Po vysídlení Italů během poválečného tzv. istrijsko-dalmatského exodu zachránili zvolna se rozpadající město hlavně umělci. Měli svůj podíl na opravě staveb, jako jsou Gradska palača ze 14. stol., palác Polensiů s románskými základy nebo renesanční loggie a kostel sv. Štěpána ze stejné doby, postavený údajně podle plánů slavného Antonia Palladia.
V letech 1999–2023 se v Motovunu konal známý festival nezávislých a avantgardních filmů (Motovun Film Festival), některými médii označovaný za „Woodstock filmových festivalů“. Od roku 2024 byl „festival s duší“ přejmenován na Cinehill a přesunut asi o 80 km na východ do osady Petehovac u městečka Delnice v horské oblasti Gorski Kotar. Kdo ale Motovunu zůstal, to je onen dobrosrdečný obr Veli Jože, hlavní postava stejnojmenné novely známého chorvatského spisovatele Vladimira Nazora z roku 1908 (česky jako „Velikán Jože“), odehrávající se v Motovunu v dobách benátské nadvlády.
Podobný osud jako Motovun měl i Grožnjan. Částečně opevněné městečko s renesanční loggií a barokním kostelem má jen asi 650 stálých obyvatel, ale tento počet narůstá při nejrůznějších kulturních akcích. V „městě umělců“ je asi 20 galerií, koná se tu letní filmová škola, v druhé polovině července každoroční jazzový festival Jazz is Back! BP a v posledním zářijovém týdnu již třicet let mezinárodní soutěž výtvarníků Ex Tempore pořádaná ve spolupráci s místní italskou komunitou. Během ní se Grožnjan mění v galerii pod širým nebem, ale nejen to – doprovodný program zahrnuje celou řadu dalších akcí včetně ochutnávek vína a bílých lanýžů.
Výrazně středověký ráz mají i další istrijská městečka, například již zmíněný Buzet, Draguć, Oprtalj nebo blíže k moři Buje. Vesměs jsou vybudována na kopcích, osídlených lidmi nepřetržitě již od doby kamenné.
Častým výletním cílem je krápníková jeskyně Baredine v kopcích nad Porečí. Najdete v ní desetimetrovou stalaktitovou „záclonu“, stalagmitovou Madonu i selku Milku, šikmou pisánskou věž i sněhuláka s pochodní, který se stal zdejším maskotem. Nechybí ani propast s jezírky na dně, v nichž žijí macaráti jeskynní, slepí, narůžovělí, 20–25 cm dlouzí, štíhlí obojživelníci, kteří jsou endemickým druhem Dinárského krasu. Zdejší populaci objevili speleologové poprvé až v roce 1975, o 20 let později byla jeskyně zpřístupněna návštěvníkům. Trasa dlouhá 300 m vede celkem pěti síněmi.
Uprostřed Istrie leží v úrodné krajině Pazin. Má sice jen něco přes 8000 obyvatel, ale právě jeho poloha jej už v minulosti předurčila k tomu, aby se stal administrativním centrem celého regionu. Poprvé v historii je zmiňován coby castrum Pisinum roku 983 v souvislosti s tím, že ho císař Otto II. věnoval porečskému biskupovi. Později se tu zabydlela různá německá hrabata, až město, zvané teď Mitterburg, získali Habsburkové. Za monarchie tu zasedal istrijský sněm. Po 1. sv. válce připadlo město jako celá Istrie Italům.
Zdaleka viditelnou dominantou Pazinu mohutný hrad (kaštel) na vysoké skále, později přestavěný na pevnost a dnes přístupný jako etnografické muzeum. Původní hradní věž je vyobrazena v městském znaku. Na skalní plošině za ním vyrostlo podhradí se dvěma nápadnými kostely. Starší z nich pochází z 13. stol. a je zasvěcen sv. Mikuláši. V jeho chóru se dochovala původní pozdně gotická síťová klenba a cenné fresky z roku 1466. Samostatně stojící zvonice z roku 1705 je vysoká 45 m. Neméně pěknou polohu má i františkánský klášterní kostel Panny Marie Milosrdné z konce 15. stol., který se ve výzdobě svým starším sousedem nechal v lecčems inspirovat. Klášter v minulosti obstarával lékárnu, školu, později německé gymnázium.
K moři je to z Pazinu na východ i na západ více než 30 km, a tak se místní chodí koupat do bližšího, smaragdově zeleného jezera u jeskyně Zarečki krov – říčka Pazinčica tu padá ze skalního převisu připomínajícího střechu (proto krov) asi 10 m vysokým vodopádem do krásného jezírka. Obzvláště cenná je další přírodní zajímavost Pazinu – jeskyně Pazinska jama přímo pod 120 m vysokou hradní skalní stěnou. Pazinčica se tu noří pod zem a vytváří tam divukrásné scenerie. Jeskyně je přístupná, ale vymyká se běžným zvyklostem. Její návštěva vyžaduje sportovní zdatnost i vybavenost, neboť terén je obtížný a pouť ke dvěma navzájem propojeným podzemním jezírkům není snadná. Pro přátele adrenalinu samozřejmě velká radost, i když nejde o vyloženě extrémní cestu.
Čas od času se však stane, že podzemní prostory nestačí pojmout množství dešťové vody a v údolí se vytvoří dočasné jezero. Největší bylo zaznamenáno roku 1896, zatím poslední z celkem deseti případů v roce 1993. Francouzský cestovatel Charles Yriarte svým popisem pravděpodobně inspiroval Julese Verna, který pak nechal hlavního hrdinu románu Matyáš Sandorf – Nový hrabě Monte Christo s jeho souputníky uniknout po hromosvodu z hradního vězení v Pazinu do údolí, kde je strhl zdivočelý potok do jeskynních hlubin, aby se nakonec šťastně shledali až po 35 km dlouhé „plavbě“ na břehu Limského zálivu.
Nedaleké opevněné městečko Beram proslulo jako rodiště odbojáře Vladimira Gortana, kterého italští fašisté zastřelili v roce 1929. Zdejší kostel sv. Martina má pěkné fresky, ale ještě mnohem cennější najdete v hřbitovním kostele Panny Marie na Břidlici. Vytvořil je v roce 1474 mistr Vincent z Kastavu, za vidění stojí zejména Tanec mrtvých a Kolo štěstí.
Nad Limským zálivem se tyčí zříceniny opevněného středověkého sídla Dvigrad. Jeho jméno, stejně jako další podoby Dvagrada nebo Duecastelli, vyjadřuje, že sídlo bylo rozloženo na dvou vyvýšeninách. Po postavení blízkého Kanfanaru bylo v 17. stol. opuštěno, a tak se jeho ruiny včetně raně středověké baziliky sv. Sofie zachovaly v původní podobě.
Při cestování křížem krážem mnohdy narazíte na místa, jejichž půvaby prostým pohledem do mapy nevyčtete. Takto jsme objevili třeba Sveti Petar u Šumi s klášterním kostelem a křížovou chodbou nebo Sveti Lovreč s kostelem sv. Vavřince. Obzvlášť nás zaujal Svetvinčenat s impozantním kaštelem rodu Grimaldi, jednou z nejlépe dochovaných ukázek benátské architektury na Istrii, kde se dnes postupně vytváří interaktivní hradní dobrodružství pro celou rodinu. Po opravách se v plné kráse zaskví i mariánský kostel a radnice s loggií na náměstí. Jméno dal této zajímavé vsi románský hřbitovní kostelík sv. Vincence.
Na cestě do Puly leží při magistrále další pěkné středověké městečko Vodnjan s hustou sítí uliček a půvabnými paláci rodů Bradamante a Bettica. Tamní kostel vykazuje celou škálu slohů od románského po barokní. Místní obyvatelé, hlavně ti starší, jsou proslulí tím, že hovoří hodně starým a nesrozumitelným istrijským dialektem.