Švihov patří k našim nejmladším a v dochované podobě nejpůvodnějším hradům. Ve své době to byla prakticky nedobytná pevnost obklopená dvěma vodními příkopy. Však také hrad nikdo nikdy nedobyl a ani se vlastně o jeho dobytí nepokoušel.
Historie Švihova začala v podobě zemanské tvrze s připojeným kostelíkem sv. Jiljí a malou vsí na nízkém návrší nad pravým břehem Úhlavy tam, kde je dnes hřbitov. K této původní tvrzi, snad již z 12. stol., se vztahuje i nejstarší písemná zmínka z roku 1245. Na přelomu 13. a 14. stol. získali zdejší panství Rýzmberkové ze Skály, pozdější Švihovští z Rýzmberka a ze Skály. Ti starou tvrz opustili a nechali si v údolí Úhlavy na jejím levém břehu postavit novou, při níž vzniklo malé městečko. Tato nová tvrz už využívala jako obranný prvek vodu. Švihovští byli věrní stoupenci katolíků, a tak v roce 1425 oblehlo jejich tvrz početné husitské vojsko. Po 15denním obléhání obrovskou přesilou se posádka vzdala, ale až poté, co husité prokopali kanály a odvedli vodu z obranných příkopů.
Po skončení husitských válek dostal Vilém III. Švihovský svou tvrz nazpátek. Jeho syn Půta pak v roce 1480 přistoupil k výstavbě nového hradu na základech, resp. s využitím určitých prvků předchozí tvrze. Hlavní část prací byla dokončena v roce 1489, ale definitivně byl hrad dostavěný až za Půtových synů Jindřicha a Václava, kdy se také spekuluje o tom, že se na dostavbě vnějšího opevnění osobně podílel slavný stavitel Benedikt Ried (Rejt).
Právě tento Půtův hrad byl onou nedobytnou pevností, jíž se každý útočník raději vyhnul. Když dnes vstoupíme do rozlehlého předhradí, musíme vynaložit trošku fantazie, abychom si představili, jak to tu vypadalo na začátku 16. stol. Celé hradní jádro tehdy obklopoval vodní příkop, za nímž bylo vnitřní opevnění se čtyřmi válcovými baštami v rozích – Červenou a Bílou vidíme, ale Zelená a Zlatá na protilehlé straně již neexistují, stejně jako většina vnitřního opevnění. Z oblouku hospodářských budov přilepených na vnitřní stranu vnějšího opevnění tu stál pouze gotický špýchar v jihozápadním rohu. Ani vnější opevnění není už dnes zdaleka kompletní, stejně jako vnější vodní příkop. Svézt se ale po jeho zbytku na lodičce je možné – jde o individuální prohlídkový okruh nesoucí název Po vodě kolem hradeb.
Víme už, že hrad nebyl nikdy dobyt. Proč se tedy nedochoval kompletní? Pro odpověď musíme do jeho další historie. Zadlužení Švihovští hrad s panstvím prodali v roce 1548 Heraltu Kavkovi z Říčan a ze Štěkně. Říčanští ho vlastnili pouze 50 let a pak ho, rovněž z finančních důvodů, prodali Humprechtu Černínovi z Chudenic. Černínové měli své sídlo v nedalekých Chudenicích a Švihov začali postupně využívat jako hospodářský dvůr. To ještě zesílilo po třicetileté válce. Císař Ferdinand III. Habsburský tehdy vydal demoliční dekrety, jimiž nařídil zboření většího počtu hradů, mezi nimi i Švihova, aby se nestaly sídlem „nepřítele a zemských škůdců“, tedy především loupeživých hord, které po válce v zemi zůstaly. Černínům se podařilo úplné demolici zabránit, ale právě tehdy došlo k zasypání vodních příkopů, zboření větší části opevnění i zmíněných dvou bašt. A naopak v rámci hospodářského využívání hradního areálu přibyly po obvodu předhradí drobné stavby a z paláců se staly sýpky. Právě to, že hrad nesloužil k bydlení, způsobilo, že unikl jinde běžným modernizacím a přestavbám, a dochoval se tak ve své původní, pozdně gotické podobě s jistými náznaky renesance, což ho činí ještě unikátnějším.
Zdaleka ne pouze s historií hradu seznamuje první prohlídkový okruh. Tři modely v Červené baště umožní každému návštěvníkovi, aby si udělal lepší představu o tom, jak hrad vypadal po svém dokončení na počátku 16. stol. Z této doby jsou i dobře zachované fresky s turnajovými motivy. Hned při prvním pohledu na hradní nádvoří zaujme každého to, co při pohledu na hrad zvenčí není tak patrné. Celý hrad byl totiž původně světle omítnutý a v renesanci zdobený sgrafity, jak je vidět na stěně jižního paláce.
Kopie náhrobku Půty Švihovského ve vstupní síni je příležitostí představit blíže tuto velmi zajímavou postavu české historie. Ve své době jeden z nejvýznamnějších českých šlechticů je dnes více znám z legendy o tom, jak ho na konci jeho života odnesl čert, než jako velmi vzdělaný muž, od roku 1479 nejvyšší zemský sudí Českého království, diplomat a jeden z tvůrců zákoníku označovaného jako Vladislavské zřízení zemské. Byl však zřejmě také velmi přísný na své poddané, což se odrazilo právě v různých legendách. Jestliže jsme první připomínku renesance na Švihově zahlédli už na nádvoří, pak v hodovní síni na nás čeká další. Zatímco stavebně je tato síň ještě gotická, její výmalba je už renesanční.
Prohlídková trasa má dva vrcholy. Prvním je hradní kaple Nanebevzetí Panny Marie a v ní velká nástěnná malba zachycující souboj sv. Jiří s drakem. Zajímavá je hned z několika důvodů. Je to druhá nejstarší krajinomalba v Čechách, sv. Jiří má podobu Půtova syna Jindřicha, který malbu objednal, princezna s beránkem zase jeho manželky Voršily z Minsterberka. Kromě toho na malbě vidíme Švihov tak, jak vypadal krátce po svém dostavění. A přehlédnout bychom v kapli neměli také čtyři dřevěné plastiky – poprsí církevních otců sv. Augustina, sv. Jeronýma, sv. Řehoře a sv. Ambrože. Vzhledem k osudům hradu se tu dochovalo jen pramálo původního vybavení, většina mobiliáře v expozici pochází odjinud, ale právě tyto čtyři plastiky vytvořené kolem roku 1500 jsou opravdu místní.
Druhým vrcholem je taneční sál, v němž je instalován dřevěný malovaný kazetový strop ze zámku Dobrovice. Jeho příběh by vydal na samostatný článek, připomeňme proto jen hlavní body. Když se po 2. sv. válce rozhodlo o zpřístupnění Švihova pro veřejnost a hrad se začal rekonstruovat, zjistilo se, že v tanečním sále chybí původní kazetový strop. Zároveň se vědělo, že dva renesanční kazetové stropy jsou uskladněny v sýpce v Bělé pod Bezdězem. V roce 1581 nechal Jindřich z Valdštejna zhotovit celkem čtyři takové stropy pro valdštejnský zámek v Dobrovici. Ten později přešel do majetku Thurn-Taxisů, kteří z něj během 19. stol. udělali cukrovar a lihovar. Stropy se ale podařilo zachránit, jeden skončil v sále radnice v Dobrovici, druhý v jídelně valdštejnského zámku v Mnichově Hradišti a zbylé dva byly odvezeny, rozložené na jednotlivé desky, do Bělé. Taneční sál je datován zhruba k roku 1520, čili časový rozdíl není velký, nedochovala se v něm původní výmalba na stěnách, takže nehrozila estetická kolize mezi stěnami a stropem, a konečně oprava a instalace dobrovického stropu vycházela levněji než výroba stropu nového. A tak byl strop v roce 1953 akademickou malířkou Miladou Zbíralovou opraven, následně podle různých indicií sestaven a nainstalován. V roce 1993 se započalo s jeho novým důkladným restaurováním, které se nakonec protáhlo na 30 let, ale od letošního roku už kompletně opravený strop opět ohromuje návštěvníky svou krásou.
Zajímavý je i druhý švihovský prohlídkový okruh zaměřený na prostory, které se jinde většinou neukazují a kam svého času moc často nechodilo ani panstvo, které však k životu na hradě neodmyslitelně patřily, totiž jeho zázemí. Výklad je postaven na příběhu purkrabího Dominika, což byl skutečný purkrabí na Švihově v době pana Půty. A tak se s ním podíváme do lednice, dvou pater sklepů, do strážnice, hejtmanské kanceláře i do černé kuchyně. Třetí prohlídkový okruh je věnován vstupní věži. Kromě výstupu až do nejvyššího patra je tu instalována malá multimediální a interaktivní expozice věnovaná stavebně historickému vývoji hradu, středověkým stavebním postupům či fenoménu věže jako prvku hradní architektury.
A ještě jeden okruh tady mají, nad kterým zajásají hlavně děti. Když se pořádně rozhlédnete po předhradí, nepřipomene se vám něco? Není to úplně lehké, ale fotografie na stylizované pavláčce vám napoví. Ano, v roce 1972 se tady natáčely některé scény legendární pohádky Tři oříšky pro Popelku. Ve vlastním hradě se netočilo vůbec, vše probíhalo v předhradí doplněném o spoustu kulis, které tak vytvořilo prostředí dvora na statku, kde Popelka žila s macechou a nevlastní sestrou Dorou. Macecha s Dorou vítají královský pár, chystají se na ples, zkoušejí střevíček a nakonec Popelka přijíždí na koni ve svatebních šatech – vzpomínáte? A tak je ve čtyřech podlažích Bílé bašty instalována expozice Za tajemstvím Popelčina střevíčku, kde si nejen tyto scény můžete připomenout.
Další články z vydání o Plzeňsku najdete zde