Do Mojácaru přijíždíme brzo, před devátou. Španělé mají ještě půlnoc. Okna v bílých domech kolem náměstí Piaza Nueva jsou zabedněná, kavárníci ještě nevynesli židle a stolky, obchůdky se suvenýry, keramikou a místními tkanými koberci na hlavní ulici Enmedio jsou zavřené.

V tichu a klidné atmosféře bez davů turistů, kdy paprsky slunce hřejí jen mírně a světlo je něžné, je vyhlídka z Mirador del Castillo, nejvyššího místa městečka Mojácar, které samo leží na kopci, zvlášť působivá. Před vámi jsou jako na dlani pláže pobřeží Costa Almería i modré vlny, které je omývají, stejně jako pár nižších pahorků s vesničkami, okrová, šedá i zlatavá políčka Valle de las Pirámides… Můžete si klidně připadat jako místní, jako Mojácaranka, která si zaskočila pro vodu do Maurské fontány, a teď se přesvědčuje, že se od moře ani z hor žádný nepřítel neblíží. Bílé městečko Mojácar v andaluské provincii Almería je totiž jako pevnost.

Právě strategická poloha má zřejmě na svědomí, že tu lidé sídlili už v neolitu. Řada španělských historiků se domnívá, že právě v oblasti Mojácaru byla kolébka kultury El Argar – prvního organizovaného společenství na Iberském poloostrově. Archeologické nálezy z té doby (2000 let př. n. l.) ukazují, že lidé už tehdy uměli nejen kovat bronzové meče a nože, ale zpracovávat i sklo (našly se barevné skleněné korálky), vyrábět keramiku, vlnu a další užitečné věci. Féničané a Řekové, kteří po nich opanovali kvetoucí území, se od příslušníků této kultury mohli leccos naučit. Od 2. stol. př. n. l. tu vládli Římané, po nich Vizigóti a od 8. až téměř do konce 15. stol. byl Mojácar maurský. Arabský styl architektury, zurčící voda ve fontánách, kvetoucí patia schovaná za fasádami v uzoučkých uličkách městečko charakterizují. Jsou tu ale i krásné křesťanské kostely a pitoreskní uličky židov…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Andalusie