Za necelou hodinu jízdy na sever od Kodaně dorazíte do města Helsingør. Z jeho přístavu několikrát za hodinu vyplouvá trajekt do švédského Helsingborgu. Obě města sdílejí několik set let historie díky své poloze na strategickém místě, kde Øresundská úžina tvoří nejužší hrdlo mezi Severním a Baltským mořem široké jen necelé čtyři kilometry.
První zmínka o existenci Helsingøru se datuje do roku 1231, avšak jeho význam vzrostl teprve za vlády Erika VII. Pomořanského, který v první čtvrtině 15. stol. nechal na obou březích Øresundské úžiny vybudovat opevnění: na dánské straně neslo jméno Krogen, na švédské Kärnan. Jejich smysl byl obranný až v druhé řadě (v této době byly obě země spojeny v Kalmarské unii). Od roku 1429 však v pevnostech začali celníci s výběrem øresundského mýta, které musela zaplatit každá proplouvající loď, pokud chtěla pokračovat v cestě.
Též díky dostatečným příjmům z mýta mohla na pokyn Frederika II. proběhnout v letech 1574–1585 rozsáhlá přestavba dánské pevnosti. Podle projektu vlámských architektů byl doprostřed opevnění vestavěn rozlehlý hrad nazvaný Kronborg. Renesanční stavba se od většiny ostatních dánských hradů a zámků této epochy už zdálky odlišuje svou barvou – běžnou červeň cihel zde nahradil žlutohnědý odstín pískovce dovezeného ze Švédska. Areál obklopují mohutné pevnostní valy a baterie děl.
Mýtné bylo zdrojem prosperity tehdy druhého největšího dánského města po několik staletí. Představovalo též významný příjem do královské pokladny a zajišťovalo finanční nezávislost krále na příspěvcích od šlechty. O jeho výběru vedli kronborští celníci pečlivou evidenci. V rejstříku je uvedeno 1,8 milionu zápisů o jménech kapitánů, domovském a cílovém přístavu lodí, druhu nákladu a vyměřeném poplatku. Směrem na východ se nejvíce převážela sůl, víno, ryby, kůže a od 18. stol. též „koloniální zboží“, tj. komodity získané v Americe a Africe. Směrem na západ se dopravovalo nejčastěji žito, pšenice, len, látky, dřevo, železo a měď. Dochovaných 700 svazků celních zápisů je dnes uloženo v kodaňském národním archivu na úctyhodných 58 m polic a představuje jedinečné svědectví dějin evropského námořnictví a obchodu.
Mýtné ale přirozeně komplikovalo vztahy Dánska s ostatními námořními zeměmi a bylo příčinou řady bitev na moři i na souši. Výběrčí opustili Kronborg až po více jak 400 letech: v březnu 1857 byla podepsána tzv. kodaňská úmluva, která Øresundu dala status mezinárodních vod, v nichž se výběr mýtného zapovídá. Výměnou za svůj souhlas sice Dánsko dostalo jednorázovou finanční kompenzaci, avšak bez pravidelných odvodů z mýta přišla dánská pokladna rázem o nezanedbatelných 10 % příjmů.
V roce 1629 Kronborg vyhořel, avšak Kristián IV. neprodleně zadal jeho obnovu. Roku 1658 se stala velká část vnitřní výbavy válečnou kořistí Švédů. Na Kronborgu pak panovník se dvorem pobývali jen sporadicky, naposled v roce 1785. Až do roku 1923 sloužil hrad jako kasárna a vězení. Snad i proto dnes působí jeho interiéry skromně a jsou zařízeny jen náznakově (holandský nábytek ze 17. stol.). Impozantní zůstává banketní sál, který s rozměry 62 × 11 m býval ve své době největším krytým prostorem v severní Evropě.
Temný hradní duch vládne v kasematech, které dlouho plnily roli věznice. Zde je rovněž uložena socha dřímajícího Holgera Dána. Podle legendy ze 13. stol. obživne, až bude zemi nejhůře, a dánské nepřátele zažene. Řadu let byl hrad sídlem sbírek Námořního muzea, které však co nevidět zaujmou místo ve zcela nové moderní budově v blízkosti Kronborgu.
Město – v poangličtěné podobě Elsinore – a jeho hrad se celosvětově proslavily díky fantazii Williama Shakespeara, který sem situoval děj svého dramatu o Hamletovi, dopsaného v roce 1601. Shakespeare nikdy Helsingør nenavštívil, povědomí o hradu ale mohl mít vzhledem k tomu, že anglické lodě byly nejčastějšími uživateli tamního přístavu.