Výlov na Rudě

„Pěšáci, hajní, jdeme tahem!“… „Hajní stojí, pěšáci tahem ucházet“ volá povely fišmistr, který vede zátah z loďky vprostřed nevodu. Pěšáci si dají provázek do roubíků, opírají se o kliku a po kolena se brodí mazlavým bahnem. Baštýři u žezel si dali do háčků a drží spodní žíň těsně u dna, aby nezařízli. Lodě se sjíždí k síti a staví se podél ní. „Netahééééj“ rozřízne vzduch po delší době povel, který se nese daleko za hráze rybníka a oznamuje nejen rybářům a rybám, ale i širokému okolí, že zátah skončil. Nejmladší pěšák stočí provázek a ostatní se rozejdou po třech až čtyřech na lodě. Nevod se stáhne a začíná jádření. „Hajní vemte nás,“ a hajní přitahují síť ke kádišti, kde hned zavěsí spodní žíni na puntovací kůly.

Kouzlo zamžených rán, chomáče mlhy válející se na březích vypuštěných rybníků, volání rybářů, podmanivý pach bahna, všudypřítomná vlhkost a podzimní chlad. Už se nemůžu dočkat, až se zase budu chvět zimou, nevyspáním a podivným vzrušením na hrázi Švarcenberku, Horusického, Ponědražského nebo nějakého dalšího rybníka. Výlov. Je to jihočeský svátek, staletý zvyk, zažitá tradice, oslava rybníkářství, rybníků i ryb. Je to zábava i vzrušení, poučení i ukojení loveckého pudu a místo k setkání a popovídání si. Je to vrcholný akt ukončující jihočeské léto. Na podzim, když začnou výlovy, sjíždějí se lidé z široka daleka, ba i z ciziny na hráze jihočeských rybníků. Nejenom proto, aby si koupili kapra vytaženého přímo z rybníka, ale hlavně aby shlédli velkolepé divadlo výlovu, aby se stali tak trochu jeho součástí. Je to ojedinělá událost dýchající starým kouzlem, kterou jinde na světě těžko uvidíte.

Je ještě tma, když vstáváme. Rozespalí šátráme po baterkách a hledáme holínky a kabáty. Poslední spáče budí cinkot povalených prázdných lahví od třeboňského Regenta. Vycházíme ze starého stavení na Rudě, nedaleko rybníku Velký Horusický, do šedavého rána. Stébla trav na zamokřené louce se ohýbají pod tíhou ranní rosy a z mokrého opadaného listí na cestě dýchá chlad. V mlze jen matně rozeznáváme obrysy borovic, kde jsme se včera houpali na blatech. Chlad a vlhkost dýchá ze všeho, nač se podívám. Ptáci sotva vstávají a zimomřivě se choulí v korunách dubů. Ale pokud chceme vidět začátek zátahu, tak není čas na žádné dlouhé rozjímání. Narychlo se opláchneme pod pumpou s rezavou, železitou vodou a už spěcháme lesní stezkou k rybníku.

Rybáři však vstali ještě časněji než my, a tak už je nevod ve vodě. Rybník se pouští již několik dní a zapadá dost rychle. Už předevčírem vylezl ze stýle, jak říkají rybáři rákosinám, a obnažil bahnité dno. Dnes je voda i s rybou stažená ve velkém lovišti a u výpustě pod hrází stojí dlouhá řada kádí, trpělivě čekajících na své hosty. Správce, neboli fišmistr, vydává příkazy a ostatní je bezodkladně plní. Však už jsou za ta léta perfektně sehraní. Jen pár kluků-nováčků si ještě není zcela jisto, ale snaží se, aby to na nich nebylo moc znát. S pýchou, ale i s trochou obav, aby jim chlapi nevynadali, že něco dělají špatně, se pouštějí do práce. Vždyť jsou přece příslušníky jednoho z nejstarších a nejváženějších řemesel jaké kdy v jižních Čechách bylo. A dnes je jejich velký den, hrají v jednom z nejkrásnějších divadelních představení, které je možné shlédnout.

Při prvním, takzvaném povrchovém zátahu, se nevede síť příliš hluboko, aby se do ní chytila především vedlejší, choulostivá ryba, kterou kapr, stažený při výlovu ke dnu, vytlačil blíže k hladině. Sbíháme z hráze ke kádišti. Začíná další zátah, který rybáři píchnou ke dnu. Možná se uskuteční ještě jeden nebo dva. Na velkých rybnících rybáři zatahují až patnáctkrát. Na vodu vyplouvají řady loděk a rozptylují se po obvodu zbylé vodní hladiny, která se čeří hřbety šupináčů. Začíná sháňka – rybáři pomalu přibližují loďky směrem k nám. Pravidelnými údery dlouhých holí o vodní hladinu plaší ryby, které se snaží uniknout směrem k výpusti. Nad hlavou nám zakroužilo hejno racků čekajících na zbytky velkého lovu. Ale to již vyplouvá člun vezoucí nevod.

Nevod, síť, kterou se provádí hlavní zátah. Nevod, který prozradí, jaký byl rok a kolik se toho v rybníce urodilo. Nevod, největší rybářská síť hlubokého pytlovitého tvaru a široká až 30 metrů. Při horním okraji je opatřena žíní, lanem s plováky a na dolním okraji žíní zatíženou olůvky. Na okrajích sítě jsou takzvaná žezla, u kterých jsou při zátahu lodě s baštýři. Po sehnání ryb blíže k hrázi se nevod takzvaně „rozdá“, tedy roztáhne se v lovišti kolem sehnaných ryb. K zavezení sítě do loviště, k jejímu ovládání při zátahu i ke konečnému jádření jsou potřebné lodě. Z nich fišmistr, baštýři a nejzkušenější rybáři přidržují během zátahu spodní žíni nevodu u dna pomocí klik, dlouhých olšových holí s háčkem na konci. Je to práce vyžadující značnou dávku citu, protože pokud se síť táhne příliš vysoko, ryba unikne, pokud se lano zařízne do bahnitého dna, nelze zátah dokončit. Samotné zatahování nevodu se děje pomocí dvou dlouhých a silných lan, takzvaných provázků, do kterých jsou zapřažení pěšáci. Jsou to zkušení rybáři, na jejichž bedrech doslova spočívá hlavní tíha lovu. U druhého provázku na opačném konci sítě mají hajní mnohem snazší úkol a často jen přidržují lano na hrázi nebo v kádišti. Nastává vrcholný okamžik. Pěšáci napínají provázek a pomalu postupují bahnitým dnem spuštěného rybníka. Táhnou a ucházejí s nevodem podle příkazů fišmistra tak, aby obsáhli co největší část loviště. Boří se až po pás do bahna a hekají pod tíhou tažené sítě. Nevod se plní rybou. Lodě obemykají síť, která uvnitř uvěznila stovky ba tisíce ryb. Když se zavelí „netahej“, znamená to ukončení zátahu. Pěšáci se zastaví, lodě se shluknou podél sítě a začnou ji částečně vtahovat do lodí. Past je dokonale uzavřena. Začíná jádření.

Uvnitř sítě to doslova vře. Ryba nemá kam uniknout, a tak se z masy šupinatých těl občas vymrští lesknoucí se tělo kapra a bahnitá voda občas docákne až k nám. Rybáři vypadají spokojeně, tenhle úlovek bude stát za to. I při jádření je nutná značná dávka zkušenosti, aby v prostoru, kde jsou ryby, nevznikla ve síti kapsa, v které by se mohly ryby udusit. To by pak byla velká ostuda. Do vřavy rybích těl se noří mechanický keser a začíná vytahovat první zajatce. Následuje brak, ruční třídění ryb do připravených kádí podle druhů a kvality. Jen samotný kapr se třídí až na pět velikostních skupin a případně i na sorty – šupináč či lysec. Pak se ryba váží a do vlhkého dopoledne se zpěvavě odpočítává letošní úlovek. Dříve se jako měrná jednotka používal centýř, který se však krajově velmi lišil, a mnohdy se ryby počítaly i na kusy. Nyní je počítán pouze průměr z několika odvážených centů. Část ryb se ihned odváží na sádka, zbytek se prodá zájemcům přímo na hrázi. Malí kapříci, líni a štičky putují do jiných rybníků, kde si užijí ještě rok či dva svobodného života.

Obcházím kádě a obhlížím, co kde uvidím zajímavého. Dravé štiky i candáti mají plná břicha i tlamy menších rybek. Stažení ryb do malého loviště jim poskytlo ideální podmínky a tak, ač samy loveny, zuřivě chňapají po každé dostupné kořisti. Tady jsou v kádi překrásní líni zdobení svými jemným ošupením, jinde se plácají amuři velcí jako klády a hned vedle jsou vytříděni prapodivní tolstolobici s okem umístěným jakoby pod tlamou. Z bílé ryby jsou tu cejnci, plotice a perlíni, z dravců pak ještě okouni. Z jedné kádě se snaží uniknout několik úhořů a v menší přepravce, kam občas nahlížejí i samotní rybáři, si plave odněkud zatoulaný mladý mník jednovousý. S malým keserem se probíráme výlovištěm, plným drobných rybek, především však střevličky východní. Tento nezvaný host z Dálného východu se k nám dostal začátkem osmdesátých let a postupně zaplevelil skoro všechny jihočeské rybníky. Naštěstí se však již zase pozvolna vytrácí. Po chvíli vytahujeme z bahna několik plácajících se piskořů pruhovaných a větší počet ježdíků. Z našeho zaujetí nás vytrhuje kolega a nadšený rybář Karel. Vláčí se právě se sumcem, kterého jsme dostali od rybářů. Téměř od každého druhu ryb máme pár kousků, které si teď spokojeně plavou ve velkých plastových sudech. Tato nadílka však není zas tak úplně zadarmo. Na oplátku musíme rybářům zjistit, zda se u jejich ryb nevyskytují nějací cizopasníci. A tak se zanedlouho na Rudě sklánějí naši vrchní „červaři“ – Tomáš a Petr – ale i všichni ostatní nad mikroskopy a provádíme vyšetření na parazity. Ale připravuje se i maso na řízky a hlavy, ploutve a vnitřnosti na vynikající rybí polévku. Erika, milá stážistka z Itálie, občas nějakou menší rybku popadne a roztomilou češtinou vysvětluje, že nemůžeme všechno sníst, a že musíme dát nějaké „rybance“ svobodu. A tak se po chvíli těch pár šťastných „rybanek“ prohání ve Zlaté stoce, protékající hned za naším stavením. V rybničních rybách jsme parazitů příliš nenalezli, což nás příliš nepotěšilo – nakonec byl to také profesionální lov – ale rybářům toto zjištění radost zajisté udělalo.

Kamna už jsou rozpálena a já už se nemohu dočkat, jaká to zase bude rybí hostina. A to nejlepší nakonec. Až přijede o půlnoci kolega Franta, udělá kapra na pivě.