Na otázku, který tatranský štít či dolina je nejkrásnější, vám asi každý milovník skalního světa Vysokých Tater odpoví v tom smyslu, že se to nedá říci, že krásné jsou skutečně všechny. Všichni si to opravdu myslí, nicméně každý má v Tatrách ten svůj kout, který navštěvuje nejraději a kam jednou za čas prostě musí. A to je také důvod, proč vás v následujících řádcích zvu zrovna do doliny Zeleného plesa a k výstupu na Jahňací štít.
Túra je to docela dlouhá, a tak je potřeba vyrazit včas, nejlépe jednou z prvních lanovek z Tatranské Lomnice na Skalnaté Pleso. Odtamtud se vydáte po červeně značeném chodníku do sedla pod Svišťovkou (2023 m), což je vůbec nejvyšší bod celé Tatranské magistrály. Někdo se možná podiví, proč jít tudy, když k Zelenému plesu vede pohodlná vozová cesta z autobusové zastávky Biela voda, jenže časově to vyjde zhruba nastejno a z magistrály se můžete na rozdíl od lesní cesty hned od začátku kochat výhledy na hory i daleko do kraje pod nimi. Nízké Tatry, Slovenský ráj, Tatranskou Lomnici, Poprad i Kežmarok, to vše uvidíte pod sebou při dobré dohlednosti jako na dlani.
Nejprve vás ovšem kabinková lanovka vysadí na prahu Skalnaté doliny, která je ze všech tatranských dolin nejviditelněji poznamenaná stavební činností. Poblíž objektů současné i bývalé lanovky stojí ještě hvězdárna, nejrušivějším prvkem jsou ale kromě sedačkové lanovky do Lomnického sedla řady kovových protilavinových zábran ve svahu pod sedlem. Kromě toho tady už několik desetiletí živoří kdysi krásné Skalnaté pleso, jež v létě skoro vysychá. Těsnost jeho morénové hráze zřejmě narušily již první stavební práce před 2. světovou válkou a dosud se nenašel způsob, jak původní stav obnovit. Stačí však popojít kolem plesa k jeho vzdálenějšímu konci a budete mít před očima pouze a jenom nádhernou horskou kulisu, mohutné stěny Lomnického a Kežmarského štítu propojené rozeklaným hřebenem trojice Vidlových věží. Zvláštní půvab Skalnaté doliny ale spočívá také v tom, že na rozdíl od většiny ostatních dolin na jižní straně Tater končí v mnohem větší nadmořské výšce a při pohledu od Tatranské Lomnice vypadá jako vhloubení vysoko ve svazích masivu Lomnického štítu. Řečeno odbornou terminologií je spíše karem než údolím – dolinou. Vznikala totiž teprve v poslední fázi zalednění, a poměrně malý ledovec ji už nestačil více „probagrovat“. Podobným vývojem prošel například i Kotol, charakteristický útvar v masivu Gerlachovského štítu, kde byl ledovec ještě menší.
Ze Skalnatého Plesa chodník nejprve stoupá kosodřevinou kolem hvězdárny, potom traverzuje suťová úbočí Huncovského štítu a dostává se na okraj pusté Huncovské kotlinky, kterou pod Kežmarskými štíty rovněž prohloubil malý ledovec. Pokud budete mít štěstí, zjistíte, že úplně pustá tato místa nejsou, to když na vaši přítomnost upozorní své soukmenovce pronikavým hvízdnutím ostražitý svišť. V minulosti jich tu muselo žít opravdu hodně, protože jinak by se pro dvě blízké vyvýšeniny v hřebeni Malého Kežmarského štítu nevžila jména Velká a Malá Svišťovka.
V Huncovské kotlince už máte sedlo pod Svišťovkou na dosah, zbývá několik serpentin a pak ještě můžete popojít po plochém hřebeni na vrchol Velké Svišťovky (2037 m); na něm se zastavíte ani ne po půldruhé hodině chůze ze Skalnatého Plesa. Nejspíš mi dáte za pravdu, že výhled, jenž se vám odtud otevře do doliny Zeleného plesa, je jedním slovem úžasný. Na východě defiluje vybělený vápencový hřeben Belianských Tater, hlavně ale nahlížíte z ptačí perspektivy do obrovského amfiteátru obkrouženého linií žulových štítů a podélně rozčleněného třemi bočními dolinami. Ty padají vysokými skalními prahy k centrální části oživené okem Zeleného plesa, jehož hladina leží v téměř půlkilometrové hloubce pod vámi. Žlutá budova u severovýchodního břehu, z této výšky nepatrná, je Chata pri Zelenom plese (1551 m), která bude vaší další zastávkou. Sejdete k ní prudkými serpentinami asi za další hodinu a čtvrt, jenom byste měli dávat pozor na uklouznutí, protože chodník zůstává po většinu dne ve stínu, a po dešti tedy dlouho mokrý. Obavy ale mít nemusíte, v jediném trochu obtížnějším místě se můžete přidržet řetězu.
Dolina Zeleného plesa je odnoží doliny Bielej vody, která odděluje jižní část Vysokých Tater od Tater Belianských, sama má ale také složitou strukturu. Je to učebnicová ukázka alpínského reliéfu v pokročilém stadiu vývoje – za posledního zalednění se tu slévaly do jednoho mohutnějšího tři ledovce, které po sobě zanechaly visuté doliny oddělené od sebe skalnatými hřbety. Dvě z nich, Velká a Malá Zmrzlá, patří mezi tatranskými dolinami k nejobtížněji dostupným, vstupuje se do nich terénem zabezpečeným řetězy. Přesto byly dříve poměrně dost navštěvované a ve Velké Zmrzlé pod Baraním sedlem, kde často zůstával sníh po celý rok, se dokonce pořádaly letní lyžařské závody. Dnes tam turisté mohou už jenom v doprovodu horského vůdce.
Severní, víceméně samostatné části Velké Zmrzlé doliny, jež leží pod severními stěnami Pyšného a Lomnického štítu, se říká Měděná kotlina. Tento název připomíná dávnou hornickou činnost, zejména několika ge…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry