Kolem roku 1000 př. n. l. ovládli obchod ve Středomoří Féničané. Jejich lodě poháněné vesly i větrem, opírajícím se do čtvercové plachty, se vydávaly na dlouhé plavby. Zastavovaly také ve městě Motya, kde mimo jiné nakládaly sůl, kterou rozvážely do celého Středomoří.
Středozemní moře vytváří severně od Marsaly lagunu Stagnone. Od moře ji chrání protáhlý úzký ostrov Isola Grande, někdy nazývaný též Isola Lunga. Mělkou pobřežní vodu tady kamenné zídky parcelují do šachovnice bazénů, u nichž se v létě třpytí hromady soli. Vzniká odpařováním mořské vody za vydatného přispění slunce a větru. Sbírají ji většinou v polovině července a ještě jednou o měsíc později, za dobrých klimatických podmínek někdy i v září. Saliny, založené již Féničany, stále fungují, i když těžba soli ze zdejších mokřadů už zdaleka nedosahuje té úrovně, jakou měla v minulosti. Ve srovnání s kamennou solí je ale kvalitnější, s vyšším obsahem hořčíku a draslíku, a tak je považována za nejlepší v Itálii. Používá se k nasolování tuňáků zpracovávaných na nedalekém ostrově Favignana a v domácí gastronomii, kterou svou vůní a chutí ozvláštňuje. Pozoruhodnou kulisu salin tvoří větrné mlýny, které se používaly k přečerpávání vody do bazénů a k mletí soli. Jeden z nich je stále funkční, už ale jen jako zajímavá technická památka předváděná návštěvníkům. S jednotlivými fázemi výroby soli z mořské vody seznamuje malé Muzeum soli umístěné v 300 let staré budově u salin v Nubii, která leží na Solné cestě mezi Marsalou a Trapani. Vystavuje také zařízení a náčiní používané při sběru soli.
Od mola blízko salin co chvíli odplouvá motorová loď s…