Stanice Southfield na trase metra District nenechává nikoho na pochybách, že je wimbledonskému tenisovému svatostánku nejblíž. Vystupujeme na zeleně natřené nástupiště s bílými „lajnami“ a kolem nás se na velkých plakátech červenají jahody. Jsme ve Wimbledonu, ve světě velkého tenisu a tisíců jeho náruživých fanoušků.

K wimbledonským branám je to odtud ještě čtvrthodinka pěšky. Na zahrádkách jinak tiché vilové čtvrti na jihozápadě Londýna parkují auta s cizími značkami, na chodníku stojí stánky s občerstvením. U páté brány nás čeká Ashley Jones z Muzea Wimbledonu, kam také míří naše první společné kroky. Muzeum otevřené před pár lety připomíná dlouhou historii turnaje, která se začala psát rokem 1868, kdy v Londýně vznikl The All England Croquet Club. Jeho členové se bavili tehdy velmi populárním kroketem, při němž údery holí posouvali koule skrz branky k cílovému kolíku. Major britské armády Walter Clopton Wingfield se v té době snažil upoutat pozornost Britů k tenisu, hře nazývané tehdy sphairistike, jejíž pravidla, s drobnými výjimkami platná dodnes, vydal v roce 1873 a o rok později na ni získal patent. Členové slovutného kroketového klubu se brzy přesvědčili, že hladce střižený anglický trávník sluší i tenisu. O tom, že se ujal, nejlépe svědčí změna názvu klubu na The All England Croquet and Lawn Tennis Club.

„Ke zrodu nejslavnějšího tenisového turnaje na světě vedly zcela praktické důvody. K úpravě kurtu klub používal jakýsi železný buben, který tahal poník s koženými podkovami na kopytech. Když se v roce 1877 toto zařízení porouchalo, klubová pokladna zrovna zela prázdnotou, a tak se vedení rozhodlo uspořádat tenisový turnaj a vybírat na něm vstupné,“ připomíná Ashley první ročník turnaje. Soupeřilo v něm 22 mužů, z nichž nejúspěšnějším byl Spencer William Gore. Vstupenka na finále stála jeden šilink, sledovalo ho 200 diváků. Výtěžek z turnaje pokryl opravu zařízení a pár liber ještě zbylo, a tak se příští rok turnaj uskutečnil znovu. Gore obhajoval triumf v jediném zápase s vítězem kvalifikačního turnaje a prohrál. V roce 1884 se turnaj rozšířil o pánskou čtyřhru a v témže roce debutovala i dvouhra žen, v níž se první vítězkou stala Maud Watsonová.

V následujících letech se počet příznivců turnaje neustále zvyšoval. V roce 1919 se ho zúčastnilo téměř 130 hráčů. Na jejich nátlak byl zrušen systém jediného…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn