K hlavním symbolům Mexika patří agáve. Zatímco ze srdcí její modré variety se připravuje tradiční tequila, u bílé odrůdy, zvané též henequén, se využívá vláken jejích mečovitých listů jako tradiční textilní suroviny pro výrobu provazů, pytlů a závěsných sítí.

Pravlastí henequénu je poloostrov Yucatán a jeho známější označení sisal převzali Evropané z jména dnes už zaneseného přístavu Santa María de Sisal (či Zizal) na pobřeží mexického zálivu. Rostlinná vlákna využívaly již domorodé kultury, ale největší rozkvět jeho světového vývozu nastal až po ukončení francouzských intervenčních válek v poslední třetině 19. stol. S prudkým rozvojem techniky tehdy stoupl hlad po kůžích na řemeny strojů a také po silných lanech, jejichž hlavním zdrojem se pro svou vysoce ceněnou odolnost a trvanlivost stal právě henequén. Konjunktura yucatánského „zeleného zlata“ přeměnila mnohé místní haciendy v monokulturní producenty, kteří opustili tradiční kukuřici, fazole a chov dobytka a až do konce první světové války se zaměřovali pouze na vývoz henequénu. Díky svým obrovským příjmům si mnozí majitelé vystavěli rozsáhlé klasicizující haciendy zařízené francouzským nábytkem, které směle konkurovaly evropským zámkům. Po mexické revoluci však přišel první kolaps způsobený změnami v loďařství a od poloviny 20. stol. rychlý úpadek způsobený především nástupem umělých vláken. V současnosti více než polovina světové produkce pochází z Brazílie a na Yucatánu představuje splétání vláken henequénu už jen doplňkový zdroj příjmů. Vzpomínkou na dobu prosperity tak zůstávají pustnoucí haciendy, mezi nimiž je jednou z největších a nejzachovalejších Yaxcopoil (Místo zelených topolů), asi 34 km jižně od Méridy.

Provázeni lednovým deštíkem, vystupujeme na místní autobusové zastávce a okolo tradičních mayských venkovských domků míříme k hlavnímu symbolu haciendy, barokní bráně s dvojitým obloukem v maurském stylu. Ta připomíná koloniální časy španělských grandů, kdy se zde chovalo asi dvoutisícové stádo dobytka. Dnes se v místním blátivém corallu popásá jen párek koní, a my tak po zpevněné asfaltové cestě přecházíme bočním vchodem k hlavním budovám z 19. stol. Místní hacienda přestala zpracovávat henequén roku 1984 a od té doby ji majitel Miguel F. Faller Cervera přeměnil v muzeum, které obstarávají místní vesničané.

Hacienda po ranním dešti působí mírně sešlým, půvabně oprýskaným dojmem a kromě jednoho amerického páru tu na nádvoří posedává jen několik místních, nabízejících občerstvení a prodávajících vstupenky. Po odchodu předchozích návštěvníků se nás ujímá…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Mexiko