U holandské letecké společnosti KLM pracuje také pilot Boeingů jménem Heimie Riveresco. Tento pětatřicetiletý blonďák patří k lidem, kteří nemají do práce zrovna nejblíže. Do svého zaměstnání v nizozemském Amsterodamu totiž dojíždí až z opačné polokoule, z jižní Afriky, přes 87 rovnoběžek.
V údolí pod rozeklaným hřebenem pohoří Swartberg, nedaleko jihoafrického městečka Prince Albert, hospodaří Heimie se svou matkou Adri na pštrosí farmě. Tento sympatický pilot se díky svému povolání zdržuje doma jen 12 dní v měsíci. ˇˇZije tady v bílém domě zastíněném vzrostlými blahovičníky, v místech, kde se narodil, vyrůstal a kde se stará o své opeřené svěřence.Pštrosí farma rodiny Reviresco patří mezi menší hospodářství. Leží na samém jihu rozsáhlé pánve Velké Karoo a od menší sníženiny Malé Karoo, oblasti známé chovem pštrosů, ji odděluje jen horské pásmo Swartbergu.
Heimie s pýchou ukazuje svoje opeřence a vysvětluje podrobnosti o jejich chovu. Malé hejno chovných samců s černým peřím je zatím ve výběhu odděleném od samic se světlejším peřím, které je zbarveno více dohněda. Koncem května začíná doba toku, kdy samci mohou být i nebezpeční. V této době jsou společně se samicemi vypouštěni do velkých výběhů, aby měli volnost k páření. Každá samice snese v jedné snůšce kolem deseti vajec, za celou sezónu celkem 40 až 60 kusů.
„Pokud z nich alespoň dvacet mláďat doroste, bude to úspěch“, říká Heimie a z velkého pytle sype drcenou vojtěšku na okraj menší ohrady, kde jsou mladí ptáci ve stáří pěti měsíců. Prudký vítr zvedá do výšky jemná pštrosí pírka, která mladí ptáci ztrácejí při strkanici o vojtěšku. Přes ohradu vedlejšího výběhu zvědavě natahují své dlouhé krky šestiměsíční a sedmiměsíční mláďata, celkem přes dvě stě pštrosů. Za více než půl roku, až jim bude 14 až 15 měsíců, budou ve speciálně upravených kamionech odvezeni na jatka do Oudtshoornu, hlavního jihoafrického střediska chovu pštrosů. Tamní pštrosí farmy jsou ale také atrakcí pro turisty, kterým nabízejí jak ochutnávku pštrosích steaků, tak i jízdu na hřbetě některého z největších žijících ptáků.
Mladý farmář zdůrazňuje, že se pštrosi zpracovávají zejména na kůži a maso, a proto musí být jejich převoz velmi šetrný. A že chovatelé mají největší problémy s jejich zdravotním stavem, protože dlouhé ptačí nohy jsou velice náchylné na onemocnění kloubů i na zlomeniny. Největší zhoubou jsou však různé infekční choroby, kdy občas nezbývá nic jiného než utracení celého hejna.
Veškeré práce na farmě vykonávají námezdní dělníci černé pleti. Heimie nebo jeho matka Adri je každé ráno svážejí ze 20 kilometrů vzdáleného městečka Prince Albert, v němž paní Adri pracuje v turistickém informačním středisku. Počet najatých dělníků se den ode dne mění, podle toho, kolik je právě práce.
Nad šálkem kávy z čerstvou smetanou se světlovlasý farmář svěřuje se svými starostmi. Především z horšící se vnitropolitické situace v Jižní Africe. Přibývá černých přistěhovalců ze všech koutů Afriky, a to za tiché podpory černošské vlády. Rostoucí nezaměstnanost jde pak ruku v ruce s přibývající kriminalitou. „Tady na farmě se cítím bezpečně. Ale úplně jiné pocity mám ve městě,hlavně když musím projíždět černošské čtvrti“, říká smutně Heimie.A stejné obavy sdílí většina bílého obyvatelstva nejjižnějšího státu afrického kontinentu.
Na další povídání již nezbývá čas. Farmář se musí ujmout svých každodenních povinností, protože za pár dní bude opět pilotem. Přeletí do hlavního města Nizozemska, oblékne tmavomodrou uniformu a bude se svým Boeingem létat do všech koutů světa.