Tokijské Ueno je místem neuvěřitelných protikladů. Neexistuje snad v tomto velkoměstě jiná čtvrť, která by vykreslovala tak jasně obrovské sociální rozdíly, se kterými se Japonsko potýká. Centrum zábavy a kulturních požitků, známé též kvetoucími sakurami, ale rovněž místo, které donedávna hyzdilo největší stanové městečko bezdomovců v Tokiu.
Branou do tohoto místa protikladů je nádraží Ueno s 21 kolejemi linek Japonských drah, které v blízkém podzemí doplňují ještě dvě linky metra a terminál soukromé železniční společnosti Keisei. Nádraží, jehož hlavní budova byla postavena již v roce 1933, patří mezi nejvýznamnější dopravní uzly severního okraje centrálního Tokia. Každý den tudy projde přes 220 000 cestujících, při speciálních příležitostech, jako je období kvetoucích sakur, koncerty známých interpretů, výjimečné výstavy nebo prostě jen nový přírůstek v místní ZOO, ještě mnohem víc. Ueno je symbolem zábavy, oddechu či nových kulturních zážitků, kam se lidé chodí především pobavit.
První zmínka o Uenu pochází z roku 1625, kdy zde začal vznikat rozsáhlý komplex kláštera Tóeizan Kan’eidži, který měl podle geomantické tradice ochránit od zlých duchů ze severovýchodní strany edský hrad, sídlo šógunů rodu Tokugawa. Zakladatel kláštera, mnich Tenkai, však chtěl, aby se nový klášter nestal jen místem rozjímání, ale byl i prostorem odpočinku a relaxace pro obyvatele stále se rozrůstajícího města Edo. Rozhodl se proto přetvořit doposud pustý pahorek v sakurový sad, aby si obyvatelé města mohli užívat jejich půvab v době květu, což platí ve velké části parku dodnes. O něco později byl oblíbený chrám vybrán i jako místo posledního odpočinku některých šógunů z rodu Tokugawa. Ranou pro toto poklidné místo však byla revoluce roku 1868, kdy se na Uenu odehrála jedna z posledních bitev mezi nově se formující císařskou vládou a vojsky věrnými rodu Tokugawa, jež se opevnily právě v klášteře Kan’eidži. V bitvě a při následném požáru většina budov kláštera lehla popelem, a tak se do dnešních dní z impozantního komplexu dochovala jen pětistupňová pagoda a nedaleká šintoistická svatyně Tóšógú, ve které jsou uctíváni tři zboštění šóguni z rodu Tokugawa. Při její návštěvě můžeme obdivovat charakteristicky bohatou výzdobu šintoistické architektury doby Edo, kterou v Tokiu poničeném nálety za 2. sv. války jinde téměř nenajdeme.
Nová japonská vláda tu chtěla původně vybudovat císařskou nemocnici, nakonec však bylo rozhodnuto, že Ueno zůstane rozsáhlým parkovým komplexem sloužícím k osvěžení těla i ducha a symbolizujícím modernizaci Japonska v období Meidži. Již v roce 1873 přišel Hisanari Mačida s nápadem umístit zde národní muzejní instituci, která by široké veřejnosti zpřístupnila kulturní, umělecké a historické předměty přibližující významná období japonských dějin, ale rovněž ukázky moderních přístrojů a technických vymožeností. Součástí se měla stát i botanická a zoologická zahrada a také rozsáhlá knihovna.
Tento plán se začal naplňovat už o tři roky později, kdy pod vlivem světové výstavy v americké Filadelfii bylo otevřeno Muzeum vzdělávání, později přejmenované na Národní muzeum přírody a vědy, jehož hlavním cílem byla především prezentace vědecko-technického pokroku. Muzeum, které na stejném místě funguje dodnes, je oblíbeným cílem školních výletů i rodin s dětmi z celého Japonska, neboť nenásilnou hravou formou přibližuje důležité aspekty přírodních dějin a historie vědy a techniky.
V roce 1881 byla slavnostně otevřena budova Národního muzea, které představilo široké veřejnosti nejvýznamnější umělecké artefakty japonské historie včetně předmětů z buddhistických klášterů. Šlo v podstatě o záchrannou operaci, neboť kláštery utrpěly nevratné škody během kampaně proti buddhismu v prvních letech po restauraci císařské moci v roce 1868. Díky osvětovým programům, které vedli tehdejší kustodi muzea, se podařilo řadu uměleckých děl uchránit před zkázou a uchovat pro následující generace.
V současné době jsou sbírky muzea čítající přes 120 000 exponátů vystaveny v několika budovách. Hlavní budova je věnována bohaté historii japonského umění. Stálá expozice představuje mnoho unikátních děl, často označených jako „národní poklad“ (muzeum jich vlastní 408) nebo „významné umělecké dí…