Dne 2. září 1609 vplul Henry Hudson, anglický mořeplavec ve službách Holandské východoindické společnosti, do ústí veliké řeky na východním pobřeží amerického kontinentu. Jako mnoho jiných objevitelů té doby, i on byl posedlý nalezením tzv. Severozápadní cesty, která by umožnila lodní spojení z Evropy do Asie bez nutnosti obeplouvat Jižní Ameriku. Celých deset dní zkoumal řeku proti jejímu proudu, než pochopil, že cesta do vzdálené Číny tudy nevede. Pro obchodní zájmy společnosti to bylo patrně zklamání, přesto zde Holanďané v roce 1625 založili obchodní stanici. Kromě kožešin z výměnného obchodu s domorodci však nová země příliš bohatství nenabízela. Těžko by tak někdo mohl odhadovat, že o pár století později zde bude stát jedno z největších a nejvýznamnějších měst naší planety.
Henry Hudson nebyl prvním Evropanem, který se ve zdejších vodách objevil. Již v roce 1524 proplul úžinou, která dodnes nese jeho jméno, italský mořeplavec – pro změnu ve francouzských službách – Giovanni da Verrazano. Právě v jeho hlášení králi Františkovi se objevuje myšlenka, že jde patrně o široký průliv do Tichého oceánu. Francouzská koruna se však ke kolonizaci neodhodlala, a tak příběh města New Yorku začal až jako nevelká holandská pevnost z hlíny a klád na jižním cípu ostrova Manhattan. Stála někde v místech impozantní budovy staré celnice, v níž je dnes jedna ze dvou expozic Národního muzea amerických indiánů. Tehdy se ovšem toto místo jmenovala Nieuw Amsterdam – Nový Amsterdam.
Pokud ujdeme asi 450 m k severu, dostaneme se k Wall Street, zásadní ulici newyorského Finančního distriktu. Právě tady holandská osada končila. Název ulice se odvozuje od palisádové hradby postavené napříč ostrovem, která měla ochránit osadníky před případným indiánským útokem. Holanďané sice dávali přednost pokojnému obchodu s místními, ale rozdílnost kultur občasné konflikty přinášela. Docházelo k nim bez ohledu na to, že Peter Minuit, první guvernér osady, již 24. května 1626 učinil s místními domorodci historický obchod. Za zboží v hodnotě 60 guldenů (dnešních asi tisíc dolarů) koupil celý ostrov, kterému příslušníci místních algonkinských kmenů říkali Mannahatta, „ostrov mnoha pahorků“. Vzhledem k tomu, že 21 km dlouhý ostrov je dnes nejdražším realitním trhem v Americe a třetím nejdražším na světě, může se zdát, že šlo o obchod tisíciletí. Současní historici ho však zpochybňují. Nejen ze strany domorodců, ale ani Holanďanů prý nešlo o prodej a nákup půdy, ale o právo území užívat – už jen proto, že soukromé vlastnictví nějakého území bylo pro domorodce jen těžko pochopitelné.
Pod britskou vlajkou
Nový Amsterdam se stal průsečíkem řady obchodních tras mezi anglickými koloniemi a holandskými přístavy. Námořní rivalita mezi Holanďany a Angličany však brzy přerostla ve skutečný konflikt. V roce 1664 vplula do zátoky anglická flotila a žádala kapitulaci přístavu. Holandští obchodníci se z obavy před zničením města vzdali a místní vojenská posádka spořádaně opustila město. O tři roky později podepsaly obě strany smlouvu, ve které si jednoznačně rozdělily sféry vlivu v Novém světě. Podle králova bratra, vévody z Yorku, byl přístav přejmenován na New York.
Přes změnu vlajky zůstal Nový York i nadále holandským městem, kde Angličané byli v menšině. Přestože se zapojil do atlantského koloniálního systému, nedosahoval prosperity svých větších a úspěšnějších sousedů jako byla Filadelfie či Boston. Chybělo mu totiž materiální a zemědělské zázemí a hlavně dobré obchodní kontakty v Londýně. Začal se proto věnovat převážně pobřežnímu obchodu mezi koloniemi a Karibikem, nezřídka se stával překladištěm a útočištěm pašeráků a pirátů.
Nesouhlas kolonií se stupňujícím se zdaněním nakonec vyústil v americkou revoluci a New York se stal jedním z jejích prvních bojišť. Kontinentální armáda v čele s Georgem Washingtonem však byla příliš slabá na uhájení města a z Manhattanu ustoupila. Britové pak zůstali v New Yorku až do podepsání mírové smlouvy v roce 1784. Doba britské okupace paradoxně posílila vztahy s anglickými přístavy a prestiži New Yorku pomohlo i to, že byl na krátkou dobu zvolen prvním hlavním městem Spojených států a z balkonu jeho radnice pronesl George Washington první prezidentskou přísahu.
Bagdád nad podzemní drahou
Do 19. stol. už New York vstupoval jako největší americké město a nejdůležitější přístav. Od chvíle, kdy Britové převzali holandskou kolonii, se skladba obyvatelstva začala měnit, a položila tak základ budoucího kosmopolitního charakteru. Vedle Holanďanů se zvyšoval počet Angličanů, Irů a Skotů. New York se stal také útočištěm asi 200 rodin francouzských hugenotů a po pádu holandské Brazílie se objevila první skupina Židů. Každý pátý přistěhovalec pocházel z německých zemí a pestrý kolorit doplňovala skupina svobodných černochů. Před revolucí měl New York asi 13 000 obyvatel, tento počet se během následujících 60 let téměř zdesetinásobil.
Válka za nezávislost znamenala změnu i v zemědělském zázemí státu New York. Osídlování směrem na západ totiž dříve blokovala mocná konfederace irokézských kmenů. Irokézové jako tradiční spojenci Angličanů museli po revoluci odejít do Kanady a osadníci rychle obsadili úrodná území kolem řek Hudson a Mohawk a především oblast Velkých jezer. V roce 1825 byl prokopán Erijský průplav, který propojil řeku Hudson s osadou Buffalo, a umožnil tak plynulou přepravu veškerých zemědělských produktů z oblasti Velkých jezer do newyorského přístavu. Otevřením průplavu dovršil New York svůj ekonomický úspěch.
Město už dávno překročilo hranice původní holandské osady i anglické kolonie. Na starou chaotickou zástavbu na dolním Manhattanu navázal tzv. komisařský plán z roku 1811. Téměř celý ostrov byl rozparcelován na pravidelné bloky o velikosti 70 × 200–300 m, které se dále dělily na 50–70 menších parcel. Od severu k jihu protínalo ostrov 12 velkých tříd číslovaných od Východní řeky k řece Hudson, které byly kříženy hustou sítí ulic číslovaných od jihu k severu. Přestože New York tehdy zabíral pouhou desetinu ostrova, byla tím nastartována jeho další expanze na sever. Tento plán ve své podstatě existuje dodnes a dodává Manhattanu jeho specifický charakter.
Druhá polovina 19. stol. znamená obrovský příliv přistěhovalců z Evropy. Irské bramborové hladomory a přelidněnost německých států určují hlavní dvě národnosti, které zaplavují New York. V oblasti East Village vzniká rozsáhlá německá čtvrť Kleindeutschland a každý čtvrtý Newyorčan je narozen v Irsku. V roce 1860 dosáhne město 42. ulice a pokračuje dále na sever. Dochází k silné industrializaci, kterou ještě podpoří válka Severu proti Jihu. Objevují se první problémy s dopravou a dochází k diferenciaci jednotlivých částí. Na Páté avenue vyrostou brownstones, luxusní paláce z hnědého pískovce, zatímco u Východní řeky vzniká les tenements – ošklivých přeplněných činžáků s minimálním sociálním vybavením, které hltavě polykají nové příchozí z Evropy.
Koncem století se výhybka přistěhovalectví přehodila na jinou kolej. Na ulicích je stále více slyšet jidiš a italštinu, ale stejně tak pestrou změť slovanských jazyků včetně češtiny. New York se velmi rychle stane největším židovským městem světa a v řadě nově otevřených italských kavárniček se Newyorčan poprvé dozví, jak má chutnat pravé italské espresso. Statisíce venkovanů z italského Jihu a ruských stepí jsou v nových podmínkách rychle přetaveny na obyvatele druhého největšího města světa. Rachotící vlaky nadzemní dráhy jsou nahrazeny vysoce efektivní dráhou podzemní, čímž se vylepší životní prostředí a pohyb po přeplněném městě se stane snadnější. To přiláká mnoho mladých lidí z amerického venkova, kteří zde hledají své štěstí.
Mezi nimi se objeví i spisovatel píšící pod pseudonymem O. Henry. Ve svých mistrných povídkách zachytí osudy nových zbohatlíků i newyorské spodiny tuláků, podvodníčků a kapsářů, ale také policistů, hasičů, prodavaček z obchodních domů, poslíčků a řidičů metra, kteří svou energií pohánějí řád a běh města. Na ně pak shovívavě shlížejí blahosklonní chalífové, kteří své svědomí uspokojují charitativními skutky. Pro nepřehledné kolotající město na počátku nového století vymyslí výstižný název Bagdád nad podzemní drahou.
Zrození Velkého jablka
V roce 1900 město pokrylo celý ostrov Manhattan. Dva roky předtím byl sloučen Manhattan, Brooklyn, Bronx, Queens a Staten Island, čímž došlo k vytvoření současných pěti boroughs – newyorských okresů. Vzniklo tak velkoměsto, které počtem obyvatel tehdy předčil pouze Londýn. V oné době už New York zcela dominoval americké i světové ekonomice. Od konce 19. stol. se stalo prestižní záležitostí všech firem mít na Manhattanu filiálku nebo ještě lépe hlavní sídlo firmy. Už v roce 1895 sídlilo v New Yorku téměř tři sta firem, které vládly kapitálem více než milion dolarů. Tvář města se začala měnit a na dolním Manhattanu vyrostly první výškové budovy, které navždy změnily siluetu New Yorku.
Do podvědomí světa se město začalo zapisovat pod novou přezdívkou – Velké jablko. Jméno prý vymyslel John J. Fitz Gerald, dostihový sloupkař deníku New York Morning Telegraph. Původně se týkalo především dostihového sportu, ale ve 30. letech překročilo jeho hranice a stalo se oblíbené mezi jazzovými hudebníky. New York velmi rychle absorboval afro-americkou hudební kulturu a stal se hlavním městem jazzu. Dostat angažmá v nějakém klubu na Manhattanu či dokonce v Harlemu znamenalo kousnout si do „velikého jablka“ úspěchu spojeného s patřičným finančním oceněním. Mezi těmi, kteří si přijeli „kousnout“, byl Cab Calloway, Duke Ellington či mladičká Ella Fitzgeraldová. George Gershwin, Leonard Bernstein či Irwing Berlin tu napsali díla, ve kterých se smísily vlivy bílé i černé Ameriky a která se hrají dodnes.
Pozadu nezůstal ani divadelní svět. Kolem Broadwaye vznikla řada muzikálových i činoherních scén, a když mladý filmový průmysl zahájil své vítězné tažení Amerikou, nebyl to Hollywood, ale právě New York, který zásoboval titulní role příběhů na celuloidovém pásu. Hrdinové němého filmu Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks, neodolatelný svůdce Clark Gable, půvabná Mae Westová či Humphrey Bogart a řada dalších, ti všichni přišli z broadwayských divadel.
Kulturní scénu doplnila řada významných institucí světového významu. Díky slavným mecenášům, jako byli Andrew Carnegie, Solomon Guggenheim či Rockefellerové, se v New Yorku otevřela řada muzeí s unikátními díly ze všech období lidských dějin i současnosti. Pro tvůrce se New York stal největší výzvou i šancí. Mnoho umělců, kteří uprchli před nacismem, našlo útočiště právě na zdejší scéně. V předvečer 2. sv. války bylo město plné intelektuálního kvasu, na kterém se podíleli spisovatelé, malíři, hudebníci, herci, módní návrháři a rebelové všeho druhu.
Žádný strom neroste do nebe
Po bujarých oslavách konce 2. sv. války se zdálo, že úspěch New Yorku nemůže nic ohrozit. Postupné utlumování válečné výroby a odliv některých odvětví však začaly přinášet drobné problémy. Newyorský přístav přestával držet tempo s nástupem kontejnerové přepravy. Jak se přístavní aktivity přesouvaly na západní břeh Hudsonu do New Jersey, odcházela i hlavní sídla významných firem. Také federální rozpočet přestal být k velkým americkým městům štědrý a řada projektů jako třeba řešení sociálního bydlení musela být zastavena. Město si začalo půjčovat a občas se dostávalo do stadia platební neschopnosti.
Poválečná emigrace podstatně změnila charakter města, Evropané už byli v menšině a pocházeli většinou ze států zachvácených komunismem. Po zrušení zákona o vyloučení Číňanů z emigrace nastal velký rozvoj čínských čtvrtí, kde se ovšem usazovali i uprchlíci z Koreje, Vietnamu a dalších oblastí Indočíny. Zdaleka největší vlna však pocházela z Karibiku. Diktátorské režimy na Haiti, Kubě, v Dominikánské republice a hlavně hospodářské změny na Portoriku přinesly obrovský příliv přistěhovalců, na které New York nebyl připraven. Kolem roku 1960 dosáhl počet Portorikánců ve městě 600 000. Stejně masivní byl i přírůstek černošského obyvatelstva. Zatímco na konci 19. stol. tvořili Afroameričané pouhá 2 %, v 50. letech 20. stol. se stal New York prvním americkým městem, kde jejich počet dosáhl jednoho milionu.
Změna struktury obyvatelstva a masivní úbytek pracovních míst znamenaly obrovský nárůst kriminality. Tavicí kotlík náhle už nebyl schopen absorbovat nově příchozí a začaly se vytvářet rozsáhlé etnické enklávy plné chudoby a beznaděje. Názvy newyorských částí jako Harlem či Bronx se staly synonymem zločinu. Lidé – převážně běloši – začali město opouštět. Během několika desítek poválečných let se z New Yorku odstěhovalo téměř půl miliónu lidí. Vrcholem krize byl patrně rok 1974. Poprvé v historii města opouštěli Newyorčané Manhattan a stěhovali se do klidnějších satelitních měst. Ti, kteří zbyli, začali bít na poplach.
Newyorská renesance
Revitalizační projekty běžely již od 60. let, neměly však dostatek financí a v sociálním a rasovém neklidu nebyly příliš úspěšné. Teprve v 80. letech, kdy se do nich začaly více zapojovat ziskové i neziskové sektory, se začala kvalita života ve městě pozvolna zvyšovat. Viditelný výsledek pak přinesla až léta devadesátá, a to především zvolením starosty Rudolpha Giullianiho. Ten svými nekompromisními způsoby a posílením policie vymetl z ulic drogové dealery i jiné zločince a učinil z New Yorku jedno z nejbezpečnějších velkoměst v USA.
Rapidně zlepšená bezpečnostní situace povzbudila velké hráče na trhu s nemovitostmi. Ti využili fenoménu, kterým se New York odlišuje od ostatních amerických měst, totiž to, že se zde v centru města nejenom pracuje, ale i bydlí. Vyrostla řada luxusních apartmánových mrakodrapů, kde bylo velmi prestižní bydlet či pouze vlastnit byt. Lidé se začali do města vracet, úbytek, který New York zaznamenával od 2. sv. války, se vyrovnal a do nového tisíciletí už město vstupovalo s více než osmi miliony obyvatel. Přes překážky, se kterými se musel potýkat, zůstal New York nadále hlavním centrem světové ekonomiky a zdejší burza je nejsledovanějším finančním trhem na světě. Z původního průmyslu se zachovaly jen zbytky, základním těžištěm ekonomiky se stal terciární sektor.
Město stále působí jako magnet na umělce z celého světa, stále hraje první housle v mnoha oborech lidské činnosti a nezdá se, že by se chtělo těchto pozic vzdát. Jeho vitalitu nezničily ani teroristické útoky z 11. září 2001, ani pandemie covidu-19, byť pro zdejší realitní trh znamenala a stále znamená vážné potíže. Tak jako mnohokrát předtím se město zotavilo a je stále přitažlivé nejen pro své obyvatele, ale i návštěvníky. V roce 2024 se jich očekává téměř 70 milionů, což je číslo, které zřejmě už předčí předcovidový rok 2019.
Není sporu o tom, že New York je město výjimečné a plné kontrastů. Stejně jako v dobách O. Henryho tu bydlí ti nejbohatší i ti nejchudší. Astronomické ceny v rezidenčních domech lákají movité investory z celého světa, ale v newyorských ulicích potkáme několik desítek tisíc bezdomovců, kteří si vezou veškerý svůj majetek v nákupním košíku. Mrakodrapy na Manhattanu ostře kontrastují s rozsáhlou zástavbou ošuntělých dřevěných domků v oblasti Queensu či Bronxu. Vedle významných světových umělců zvučných jmen zde najdete mnohonárodnostní mumraj tvořený lidmi z téměř 180 zemí, z nichž mnozí nejsou schopni pronést anglickou větu. Sociální a multikulturní napětí může vypadat jako něco, co odčerpává obrovské množství energie města, ale je tomu přesně naopak. Právě toto podhoubí vytváří onen informační a intelektuální potenciál, který je stálou zárukou jeho pokračující úspěšnosti. Město na řece Hudson bylo odjakživa branou k Americe, i když pro Američany je spíše vzorkem světa na americké půdě.
„New York není hotové město,“ napsal kdysi slavný francouzský architekt Le Corbusier. „Je to město, které stále vzniká. Dnes už patří celému světu.“