Karibské ostrovy táhnoucí se velkým obloukem na jihovýchod od severoamerického pobřeží až do blízkosti jihoamerické Venezuely jsou velice nesourodé střípky souše, rozptýlené po východním okraji Karibského moře, které tak symbolicky vymezují vůči Atlantskému oceánu.
Ať to jsou Velké Antily s největším ostrovem Kubou nebo ostrovní drobotina Malých Antil, mají tyto tisíce mořských souší nejrůznější rozměry a tvary, jsou ploché i hornaté, sopečné i korálové, tvoří je horniny metamorfované i mořské vápencové usazeniny. Na některých ostrovech se těží rudy, jiné jsou pouze vrcholy sopek, v několika případech dokonce aktivních. Společné mají jen to křišťálově čisté a neobyčejně teplé Karibské moře.
Nejasný až záhadný je především původ a vývoj těchto ostrovů. Nezapadají totiž do žádného schématu, podle něhož se ostrovy v oceánech rodily. Neodtrhly se od amerického kontinentu, jako například Madagaskar od Afriky. Nejsou to ani dočasně potopené hory pevninského šelfu jako tisíce ostrovů na západním pobřeží Severní Ameriky. Dokonce ani nevyrostly jako mořské sopky z oceánského dna nad hlubokomořskými příkopy jako Aleuty nebo oblouky japonských ostrovů. Nevyvřely ani na středooceánském riftovém hřbetu jako Island, ba ani nad „horkou skvrnou“ jako Havajské ostrovy.
Zemská kůra, která buduje základ ostrovů Velkých Antil – tedy Kubu, Hispaniolu, Jamajku a Portoriko – nemá typické znaky kůry ani kontinentální, ani oceánské. Je čímsi na půl cestě mezi oběma typy. U pobřeží Venezuely však leží dva ostrovy, Trinidad a Tobago, které mají už zcela typickou kontinentální kůru. Větší Trinidad, vzdálený od Venezuely asi 30 km, navazuje průběhem svých horských pásem a jejich horninovým složením na pohoří pevninské Venezuely. Navíc doslova leží na podmořské pánvi ropy. Na jeho území se také vytvořilo podivuhodné asfaltové jezero, které je hluboké až 85 metrů. Vzniklo prosakováním surové ropy porézní horninou a s přispěním dalších přírodních procesů.
Všechny tyto poznatky a nálezy hornin typických pro kontinenty vedly odborníky k názoru, že celá karibská oblast, jak dno Karibského moře, tak i některé ostrovy, byly v dávné geologické minulosti pevninskou krou. Tu postihla patrně v druhohorách, při otvírání Atlantského oceánu, tak mohutná sopečná činnost, že došlo k její destrukci a postupné proměně na oceánské dno. Z bouřlivé sopečné činnosti, která vrcholila v třetihorách, se uchovalo množství malých sopečných ostrovů, hojných zejména v Malých Antilách. Za všechny jmenujme alespoň ostrov koření Grenadu, jehož základem jsou dva vrcholy vyhaslých sopek, a v bývalých, dnes už propadlých kráterech vznikla dvě malebná jezera. Obdobně jsou vrcholy vyhaslých sopek ostrovy Sv. Kryštof a nedaleký Nevis. Další z ostrovů, Sv. Vincenc, kam přivezl kapitán Bligh semena chlebovníku, když předtím přestál vzpouru na lodi Bounty, má dokonce sopku činnou. Jmenuje se Soufriére a smutně proslula roku 1902, kdy její ohnivé mračno zabilo přes 1000 lidí. Téhož roku také explodovala sopka Mt. Pelée na nepříliš vzdáleném ostrově Martinik, jejíž ohnivé mračno zahubilo v několika minutách dokonce 28 000 lidí a tlaková vlna s ohnivým popelem zničila přístav St.-Pierre.
Tyto sopečné výbuchy jsou jedním z důkazů, že Karibská oblast je stále neklidná a v pohybu. Na pobřeží zejména velkých ostrovů je také vidět, že se pozvolna vynořují z moře.
Odborníci se proto domnívají, že v oblasti dochází už delší dobu k novému výzdvihu staré, dávno pokleslé zemské kry a její stará pohoří, přesněji jejich kořeny, se stávají horami některých ostrovů zejména ve Velkých Antilách, a proto jsou také rudonosné. Tento jev je zcela přirozený. Například i naše starobylé hory vydávají své rudy uložené kdysi v „kořenech“ hor vzniklých na našem území v prvohorách. Jestli jsou zmiňované předpoklady správné, pak lze předpokládat, že ve vzdálenější geologické budoucnosti vznikne mezi Severní a Jižní Amerikou karibská souš. Je to pozoruhodná vize.