Zakázané město
První kroky snad každého návštěvníka Pekingu vedou do Zakázaného města a k monumentální bráně Nebeského klidu, k nejlepším příkladům císařské architektury, jaké se tu zachovaly, a zároveň do symbolického centra čínského hlavního města.
Brána Nebeského klidu (Tchien-an-men) byla postavena v roce 1420 na ústřední severojižní ose Pekingu a tvořila kdysi hlavní vchod do Císařského města. I když ji střeží kamenní lvi, neušla během staletí několikerému zničení. Její poslední rekonstrukce proběhla potajmu v letech 1969–1970, tedy ještě na sklonku nechvalně známé kulturní revoluce, která podobným projektům rozhodně nepřála. Přiznala to teprve nedávno Komunistická strana Číny. Jde o věrnou podobu brány z přestavby provedené roku 1651, kdy také brána získala své současné pojmenování. Při rekonstrukci bylo použito tradičních technik i materiálů a byly zachovány všechny detaily. Dohlížel na to přední komunistický funkcionář a tehdejší premiér Číny Čou En-laj, oddaný ochránce čínských architektonických pamětihodností, který před řáděním Rudých gard během kulturní revoluce dokázal ochránit mimo jiné i Zakázané město a také palác Potálu v tibetské Lhase. Není divu, že se brána dočkala tak zásadní rekonstrukce: poté, co z ní vyhlásil předseda Mao 1.10.1949 založení Čínské lidové republiky, stala se v polovině 20. stol. skutečným národním symbolem a dění kolem ní bylo velmi rušné.
Jižně od brány se rozkládá náměstí Nebeského klidu, rozlehlé prostranství, jež bylo svědkem masových shromáždění Rudých gard i známých obrovských protivládních demonstrací na jaře 1989. Ve starém Pekingu byla tato oblast Vnitřního města mezi bránou Nebeského klidu a Přední bránou zastavěna především nejrůznějšími vládními úřady. Teprve po tzv. povstání boxerů na přelomu 19. a 20. stol. byla zdejší zástavba srovnána se zemí.
Projdeme-li branou Nebeského klidu k severu, dorazíme po chvíli k jižním hradbám legendárního Zakázaného města (C´-ťin-čcheng), plným jménem Purpurového zakázaného města, v poslední době též prozaicky označovaného jako Palácové muzeum. Původní jméno získal palác, jenž byl po pět století domovem čtyřiadvaceti císařů dynastií Ming a Čching, přirozeně proto, že vstup do něj byl povolen výlučně císařské rodině a jejímu služebnictvu.
Rozlehlý palácový komplex, s téměř 750 000 m2 největší svého druhu na světě, byl vystavěn v letech 1406–1420. Šlo o jeden z nejnáročnějších architektonických projektů v čínské historii. Na stavbě se podílelo kolem milionu dělníků a vzácné materiály pocházely z celé země – za mrazivých zim sem po ledě doklouzaly obrovské mramorové desky z lomů severně od Pekingu, ze Su-čou na jihovýchodě Číny sem byly dovezeny zlaté dlaždice a z tropických lesů obrovské kmeny jednoho vzácného druhu vavřínu.
Císař přirozeně pojal své sídlo ve velkorysém stylu – původně zde bylo 9999 místností, neboť devítka je v Číně šťastným číslem symbolizujícím nebesa a „Syna nebes“, tedy císaře, plnícího úlohu nebeského prostředníka odpovídajícího za řád a harmonii na Zemi. V současnosti je Zakázané město dokonalým skanzenem císařského života s 980 budovami a 8707 honosnými místnostmi, elegantními síněmi, chrámy, modlitebnami, pavilony, ale také romantickými zátišími císařských zahrad. Celý komplex je ohrazen téměř osm metrů vysokou obrannou zdí a šest metrů hlubokým vodním příkopem. V každém rohu obdélníkové hradby je jedna rohová věž a na každé světové straně jedna vstupní brána. Již rohové věže stojí za povšimnutí: jsou to kopie slavných pavilonů známých z maleb z 10. století a mají filigránsky zdobené několikastupňové prohýbané střechy.
Většina návštěvníků vstoupí do Zakázaného města jižní Polední bránou (Wu-men). Ta je ze všech čtyř palácových bran nejvě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Peking