Mají tu krále s jeho radou, korunního prince a lorda kancléře, ale taky Barvičkovou vílu, nějakou tu krásnou princeznu, jak se sluší na správný královský dvůr, a sklepy plné strašidel, s nimiž si pan král pořád neví rady a z nichž trochu popletený čert je ten nejhodnější. Kde? V Severním království! A že nevíte, kde ho hledat? Přece tam, kde leží Pohádkové středohoří!
Pokud to snad ještě pořád není někomu jasné, tak doplním, že sídlem krále Jiřího I. je zámek v Libochovicích. A bydlení je to pěkné, jen co je pravda. Raně barokní dvoupatrový zámek patří architektonicky k nejvýznamnějším svého druhu u nás. A ten park! Nejdřív začíná jako francouzská zahrada, úhledně sestříhané keře, pískem vysypané cestičky, pestrobarevné záhony, kašna a skleník. Pak se ale cesty změní v pěšiny lemované vzrostlými stromy a ocitneme se v anglickém přírodním parku. Koho po vydatné procházce rozbolí nohy, ten si může odpočinout – ideálním místem jsou lavičky u Zátoky, slepého ramene Ohře, v němž se zrcadlí boční strana zámku a které lemují barokní sochy.
Ale pozor – pokud se odtud nevrátíte do parku a půjdete kolem vody, budete míjet nenápadná dřevěná vrata. Oč nenápadnější, o to nebezpečnější – vchází se jimi do sklepů táhnoucích se pod celým zámkem i větší částí nádvoří. Kdysi v nich bývala panská kuchyně, spíže, ledárna, vinný sklípek, ba i celý pivovar, to by stálo za nakouknutí! Jenže dnes tu vládne jiná cháska. Čerti sepisují hříchy, čarodějky si vyměňují zkušenosti, které že zaklínadlo je nejúčinnější, vrata, jimiž sem nehodný pozemšťan vstoupil, jsou najednou ztracena kdesi ve tmě, nezbývá, než pokračovat vpřed. Ve velké klenuté prostoře je konečně aspoň příšeří, zřejmě sklad obrazů, o zdi se opírají portréty v ozdobných rámech, jenže postavy v honosných šatech najednou ožívají, vystupují z rámů a v družné debatě míří k prostřenému stolu. Pozvedají k přípitku sklenky s rudým obsahem – začíná ples upírů! Může po téhle hrůze přijít ještě něco strašnějšího? Ale ano – setkání s osudem. Smrtka v tmavé kápi je nervózní, nějak jí nesouhlasí počet nebožtíků s množstvím rakví, a tak dává zřetelně najevo, že by jednu prázdnou truhlu ráda zaplnila. Půjde snad někdo dobrovolně? Ještě že támhle prosvítá něco, co vypadá jako obrys dvířek – sláva, jsme venku! Vůně opékající se klo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České středohoří