Ploskovice
Říká se, že termín „baroko“ pochází z výrazu pro nedokonalou, nepravidelnou perlu. Coby svébytný umělecký směr dalo baroko vzniknout velkému množství perel dokonalých. A taky nejrůznějším perličkám skrytým ve stínu monumentálních příbuzných, jež však po svém odhalení zazáří radostným leskem a rozpustile se zatřpytí. Jednu takovou perličku u nás skrývají Ploskovice na okraji Českého středohoří.
Obec Ploskovice pár kilometrů od Litoměřic existuje už od 11. stol. Po roce 1188, kdy přešla do vlastnictví johanitského řádu, zde vznikla řádová komenda, v průběhu staletí a pod různými majiteli opravovaná a nakonec v polovině 16. stol. přestavěná na renesanční zámek. Z téhle dávné doby stojí za zmínku spojení Ploskovic s jednou známou historickou postavou a hrdinou pozdější pověsti, totiž rytířem Daliborem z Kozojed. Byli to právě poddaní z panství ploskovického, kteří se vzbouřili proti svému pánu, Adamovi z Drahonic, donutili ho, aby je propustil ze své vrchnostenské moci, a následně své poddanství nabídli Daliborovi. Ten se ujal celého panství, jenže zemský soud rozhodl, že za přijetí statku jiného feudála (ploskovické tvrze) propadne hrdlem. Následovalo uvěznění v tehdy nově dostavěné věži Pražského hradu, jež dodnes nese jméno Daliborka, podle pověsti hraní na housle a nakonec, což už je zase realita, Daliborova poprava 13. března 1498.
Když skočíme v čase od Daliborovy smrti o 191 let dopředu, dostaneme se do roku 1689, kdy došlo k události zásadního významu z pohledu stavby, která nás dnes v Ploskovicích zajímá. Zemřel vévoda Julius František Sasko-Lauenburský a ploskovické panství spolu s dalším rozsáhlým majetkem zdědila jeho dcera, Anna Marie Františka. Brzy poté si vzala za manžela rýnského falckraběte Filipa Viléma z Neuburgu, švagra císaře Leopolda I., jemuž porodila dceru a svou jedinou dědičku Annu Marii Karolínu. Ve stejném roce však Filip Vilém zemřel a Anna Marie Františka se na císařovo naléhání provdala v roce 1697 podruhé za toskánského velkovévodu Giana Gastona deʼ Medici. Manželství ale nebylo vůbec šťastné, Gaston se záhy vrátil natrvalo do Itálie, manželé žili odloučeně a neměli děti – Gastonem slavný italský rod vymřel po meči. Anně Marii Františce zůstal titul velkovévodkyně, velké ambice (ráda měla i titul „princezna“, jenž jí přináležel po linii sasko-lauenburské) a záliba v honosném životě vysoké šlechty. Držela si vznešený dvůr v Zákupech a pak se rozhodla, že si v Ploskovicích nechá postavit nový zámek, který nebude v ničem zaostávat za soudobými sídly zahraniční šlechty. Do jaké míry v tom hrála roli postava jejího druhého manžela, se můžeme jen dohadovat, jisté je, že italské vzory měly při vzniku této stavby významnou roli.
O novém sídle velkovévodkyně toskánské mluvíme dnes běžně jako o zámku. Zahrada kolem, kašny a vodotrysky, kryté chodby i otevřené galerie, terasy, sochy, ba i rozsáhlé grotty pod budovou, to vše odkazuje na nedostižný vzor přemnoha barokních šlechtických sídel u nás i v cizině, na Versailles Ludvíka XIV. Ale pokud by někdo ve stavbě a jejím umístění v krajině shledával podobnost s vilami, jež už v antice vyrůstaly na venkově coby villae rusticae a pak jim v renesanci dal tvář honosných šlechtických sídel především Andrea Palladio v severoitalském kraji Veneto, nebyl by také daleko od pravdy. Vzájemná podoba italských vil a ploskovické stavby ještě více vynikne, když si uvědomíme, že původní zámeček velkovévodkyně byl o patro nižší, než je dnes. Ostatně v dobových pramenech se tato nová stavba zásadně označuje jako Gartenhaus či Lusthaus…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České baroko