Jméno zámku v Blois vyslovujeme takřka jedním dechem se jménem Amboise, neboť jde o zámky téměř současné: Přesto však je mezi nimi slohový rozdíl, názorně ilustrující vítězství renesance nad pozdní gotikou.
Zatímco zámek v Amboise na první pohled přiznává svůj středověký původ, renesanční úpravy královské rezidence v Blois, zahájené za Ludvíka XII., zcela překryly původní hrad z 10. až 13. stol. Ten byl od prvopočátku v majetku hraběcího rodu, který od hradu odvozoval své jméno, tedy „de Blois“, ale v roce 1391 byl prodán Ludvíkovi I. Orleánskému, což byl mladší syn krále Karla V. (a pravnuk Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny). Hrad se tak stal majetkem královského rodu.
Princ Ludvík byl v té době významným hráčem na politickém kolbišti, tím spíše, že jeho starší bratr, který v roce 1380 nastoupil na trůn jako Karel VI., trpěl duševním onemocněním a nebyl schopen řádně vést zemi. Ludvík byl naopak vzdělaný člověk podporující umění, ale jeho politické ambice a především nepřátelství s burgundským vévodou Janem I. Nebojácným, jeho bratrancem, se mu nakonec staly osudnými, když ho Janem najatí vrazi v prosinci 1407 v Paříži veřejně ubodali.
Jeho dědicem byl syn Karel, který však v nešťastné bitvě u Azincourtu roku 1415 upadl do anglického zajetí. Do vlasti se vrátil až po vyplacení tučného výkupného v roce 1440. Oženil se s Marií Klevskou a žil téměř výhradně v Blois, kde se věnoval svým převážně literárním zálibám. Už v anglickém zajetí psal básně a v Blois nyní dokonce pořádal literární soutěže; mezi básníky, které přitom zval na svůj dvůr, byl i François Villon. V červnu 1462 se Karlovi a Marii narodil na zámku v Blois syn, jemuž dali jméno po zavražděném dědečkovi – Ludvík. A byl to právě on, kdo se po nešťastné smrti mladého Karla VIII. oženil s ovdovělou Annou Bretaňskou a usedl na trůn jako Ludvík XII. Jeho sídlem měl být královský zámek v Amboise, kde, jak víme, zpočátku pokračoval v úpravách zahájených jeho předchůdcem, ale brzy svůj hlavní zájem obrátil právě k rodinnému hradu v Blois. Ten se měl nyní stát sídlem hodným francouzského panovníka.
Novostavbu už cele prostupoval duch nového slohu. Zatímco u Karla VIII. jsme v Amboise mohli sledovat spíše jen import ojedinělých renesančních motivů v zařízení hradních interiérů, Ludvík už dává stavět první paláce s otevřenými galeriemi a velkými okny, kde lze sledovat úsilí o pravidelný půdorys křídel a symetrii, i když bylo obtížné odhodit naráz pozdně středověkou zálibu ve strmých střechách s nápadnými vikýři a fiálami, oblíbené „pruty“ v ostěních oken a portálů, drobné reliéfy s bizarními maskami a zvířecími motivy a další dědictví pozdní gotiky.
To platilo pro Ludvíkovy úpravy obou zámků, ale vstupní severovýchodní křídlo v Blois může posloužit jako nejčistší ukázka nového vkusu směřujícího postupně k renesanci. Symetrii křídla, postaveného v letech 1498–1501 z cihel kombinovaných s detaily vytesanými ve vápenci, sice ruší mohutná budova tzv. Stavovského sálu, vlastně jediný pozůstatek původního gotického hradu, ale jinak zde najdeme většinu dekorativních prvků Ludvíkovy doby, včetně často se opakujícího vyobrazení dikobraza, symbolizujícího Ludvíka, kombinovaného s vyobrazením hranostaje coby symbolu Anny Bretaňské. Všemu pak vévodí jezdecká socha krále v gotickém výklenku nad vchodem (socha je náhradou sochy původní, dochované jen v dobových vyobrazeních).
Podobné rysy má průčelí obrácené do nádvoří, obohacené zde o půvabnou galerii v přízemí, ale zároveň se zde potvrzuje to, s čím jsme se setkali už jinde – renesanční zámky budované na místě středověkých hradů nemohly popřít svůj původ beze zbytku. Přes všechnu snahu o vyrovnaný půdorys je zdejší nádvoří nepravidelné, ba co více, i Ludvíkova novostavba je zevně opatřena věží se spirálovitým schodištěm, jak tomu bývalo na pozdně gotických hradech.
Další schodištní věž doprovází i novostavbu severozápadního křídla, dílo architektů Františka I., který hned po svém nástupu na trůn pokračoval v činnosti Ludvíka XII., nyní však už zcela v duchu italské renesance. Zde je věž dokonce povýšena na architektonické dílo prvního řádu, a to nejen svou bohatou výzdobou, ale už samotnou podobou otevřeného schodiště vloženého do otevřeného polygonálního útvaru. I když, pravda, jsme stále u zmíněné pozdně gotické koncepce, kterou známe např. z míšeňského Albrechtsburgu, jenže zde…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře