Zázraky se dějí

Konkrétní vzpomínky v čase blednou, zážitky splývají, přetrvávají jen ty nejsilnější dojmy, to, co člověka oslovilo nejvíc a co mu pomůže třeba i po letech odlišit jedno místo od druhého. První, co se mi vybaví při vzpomínce na Raduň, jsou nádherná květinová aranžmá v mnoha místnostech, čerstvé i suché květy ve vazbách, jež prosvěcují interiéry a dodávají jim na bezprostřednosti na hony vzdálené muzeální vznešenosti. A hned poté následují samotné interiéry vyladěné do poslední maličkosti, se spoustou drobnůstek a atmosférou útulné domáckosti. Pocit, jako byste se zastavili na návštěvu a jen náhodou se s hostiteli o pár minut minuli. Neuvěřitelný tím spíše, že divoká poválečná doba tu po posledních majitelích, Blücherech z Wahlstattu, zanechala pouhopouhých šestnáct kusů z původního vybavení zámku, a to ještě především obrazů.
„Výjimečnost zámeckého areálu … tkví v plasticitě dodnes trvajícího obrazu ojedinělého neoklasicistního komplexu, organicky formulovaného a formovaného během několika málo let a dodnes schopného nabídnout náhled do autentické struktury a vzájemných vztahů tak specifického mikrokosmu, jaký tvořil panský dům a s ním související a pro něj nezbytné doprovodné objekty a zóny kratochvilného, personálního, provozního a hospodářského zázemí,“ napsala v jednom ze svých četných pojednání o zámku PhDr. Eva Kolářová, kastelánka na Raduni už od roku 1985. (Ano, pokud byste hledali hlavní osobnost v pozadí raduňského zázraku, právě jste ji našli.) Co se za tím skrývá?

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2017

Shopping Cart