V každé zemi a v každém národě žije povědomí o vlastních historických tradicích a spolu s ním, v různé podobě a různé míře, i pocit vlastenectví. A to jak vlastenectví čistě národního, tak vlastenectví zemského, vyznávaného bez etnických rozdílů. Bývalo tomu tak vždy, i v dávné minulosti – a vznik kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou patří k nejvýmluvnějším příkladům.

Při zmínce o Zelené hoře se čtenářům Švandrlíkových Černých baronů asi nejdříve vybaví mohutný zámek nad západočeským Nepomukem, ale i s ním naše téma trochu souvisí – z cisterciáckého kláštera v Pomuku, jak se Nepomuk kdysi jmenoval, přišli v roce 1251 do Žďáru řádoví bratři, založili zde novou filiaci a tzv. Černý les nad svým konventem o několik století později dokonce přejmenovali podle kopce nad mateřským klášterem.

Cisterciáci pro své fundace vyhledávali odlehlá místa daleko od lidských sídel a žili v přísném odříkání, ale to neznamenalo, že by se představitelé jejich řádu nepodíleli na politickém životě země a že by nereflektovali jeho problémy, zvraty a proměny. Nevyhnuly se jim různé válečné konflikty, zejména husitské války, s obavami sledovali úspěchy reformace a s jistou nevolí pak pohlíželi i na militantní nástup nových cizích řádů a na jejich nevybíravé metody protireformace. A nebyli hluší ani k výzvám, jež přinášela doba, v níž žili.

Tu největší žďárskému klášteru přinesl rok 1719, kdy zvláštní církevní komise v Praze otevřela hrob generálního vikáře Jana z Pomuku a v něm nalezla jeho neporušený domnělý jazyk (ve skutečnosti část mozkové tkáně). Vysoký představitel církve byl obětí politických rozporů mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna v roce 1393. Zájem komise o Janův hrob měl zvláštní důvod: už ve své době vzbudila jeho smrt vlnu rozhořčení mezi klérem i prostými Pražany. Dodatečně se začala vynořovat svědectví o zázračných úkazech, jež Janovo umučení následovaly a pozvolna se měnil i Janův obraz do podoby mučedníka a světce. Není divu, že se Jan z Pomuka těšil vzrůstající popularitě mezi věřícími, v pobělohorské době už možno hovořit přímo o jeho kultu. Což zřejmě nebylo v rozporu s pocity utlačovaného obyvatelstva – byl to sice nový katolický světec, ale „náš”. Psát o „světci” je ale v daném čase ještě předčasné: v době, kdy mu byly už zasvěcovány první svatyně a vztyčovány jeho první sochy, nebyl ještě uznán ani blahoslaveným!

Nález z roku 1719 však změnil situaci a pro žďárské cisterciák…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Česko – památky UNESCO