Údolí Zillertal ve východní části Tyrolska je téměř 30 km dlouhé a táhne se podél stejnojmenné řeky, chráněné ze všech stran třítisícovými Zillertalskými Alpami, pouze na sever je otevřené do údolí Innu. Pro cyklistiku je přitažlivé svými ostrými kontrasty naprosté roviny kolem říčky Ziller a okolních vrcholů a hřebenů s rozsáhlými plochami firnovišť a ledovců. Nejmarkantnějším vrcholem je známý Olperer, vysoký 3476 m.
Zillertal nejsou jen hory, ale také krásné vesničky. Jejich chloubou jsou stará selská stavení s malovanými fasádami, kterým se říká Lüftlmalerei. Průčelí domů oživují výjevy s náboženskými, loveckými či přírodními motivy i pestré ornamenty. V létě zdobí vyřezávané balkony rozkvetlé květiny a působí jako pestré vodopády.
Zillertalští obyvatelé jsou i za hranicemi Rakouska známi svou pohostinností. Nezapomínají na dávné tradice předků, většina z nich se neděli co neděli obléká do lidových krojů a navštěvuje bohoslužby ve zdejších kostelíčcích. Boží svatostánky jsou roztroušeny po celém údolí a jejich štíhlé i baňaté kostelní věže ční vysoko nad vesnicemi. Někde mají červenou, jinde zelenou střechu. To proto, že kdysi tudy probíhala hranice mezi salcburskou a brixenskou diecézí. Červená střecha označovala příslušnost k brixenské, zelená k salcburské. Tak jako dříve, jde se i dnes z kostela do hospůdky na Obstler (pálenka z ovoce) a trochu si popovídat. Třeba o lovu, protože většina mužů se hrdě hlásí k mysliveckému spolku, nejoblíbenějšímu z četných místních sdružení. Při takových příležitostech si rádi zazpívají i zajódlují.
V dřívějších dobách, kdy hory představovaly spíše drsnou překážku než lákavý turistický cíl, byl život v Zillertalu opravdu těžký: neúrodná půda, minimum pracovních příležitostí. Mnozí lidé proto údolí opouštěli, aby hledali práci jinde, nebo se mimo rodné údolí snažili prodávat hospodářské přebytky jako sádlo, sýr, ale i dobytek. Značné oblibě se těšila zillertalská pálenka. I za hranicemi Rakouska byli známi zillertalští obchodníci s rukavicemi, které se však vyráběly v Bavorsku. Později, v 17. a v 18. stol., prosluli zdejší mastičkáři, kteří nabízeli masti, oleje či tinktury pro lidi i jejich dobytek. Zdroj obživy představovala do minulého století těžba rud i vzácných kovů. V hoře Hainzberg se těžilo zlato, v Roßruggu granáty, které se posléze prodávaly českým sklárnám. Až do druhé poloviny našeho století se tu těžila měď a magnez…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tyrolsko