Moravské město v severním podhůří Hrubého Jeseníku se od svého založení někdy v polovině 13. století nazývalo Freiwaldau a s různými hláskovými obměnami si toto jméno udrželo až do roku 1947, kdy už mělo počeštěný název Frývaldov. Od svého založení až do poloviny 20. století to také bylo město převážně německé. S nuceným odsunem Němců po druhé světové válce a s příchodem českých dosídlenců dostalo i nové jméno Jeseník.
Jeho historickým středem byla od konce 13. století vodní tvrz, jejíž mohutné kamenné zdi prošly mnoha úpravami. Dnes nabízejí návštěvníkům ve svých chladných prostorách muzejní exponáty vztahující se k historii města a jeho okolí. Tady se například dozvíme, že se v nedalekých horách těžila železná ruda, kterou zpracovávaly hamry na kvalitní železo. Počátkem 16. století, kdy byla na náměstí postavena honosná renesanční radnice, přešlo toto horní město z rukou biskupů do majetku augšpurských Fuggerů, ale když těžba skončila, opět jej získalo vratislavské biskupství.
Rozvoj Jeseníku – Frývaldova neblaze poznamenala prohraná válka Marie Terezie s pruským králem Fridrichem II. roku 1742, kdy převážná část Slezska připadla Prusku (po druhé světové válce Polsku) a Frývaldov se stal málo významným, ospalým městem pláteníků, které probudil k novému životu až sedlák Vincenz Priessnitz.
Pocházel z nedaleké osady Gräfenberg (Hraběcí vrch), jejíž chalupy byly roztroušeny po svazích Rychlebských hor. Chudá rodina bydlela v dřevěném domečku a živilo ji malé hospodářství. Když otec oslepl, hospodářství se musel ujmout dvanáctiletý syn spolu se svou matkou. Do školy moc nechodil, sotva se naučil číst a psát, ale stejně měl s psaním celý život potíže. V šestnácti letech málem přišel o život, když ho při svážení obilí splašený kůň srazil pod vůz a kolo mu přejelo přes hrudník. Zlámaná žebra, četné pohmožděniny a vnitřní krvácení. Ranhojič si s takovým poraněním nedokázal poradit. Vincenz se musel stát sám sobě doktorem, aby neumřel. Sám prý si vrátil žebra do původní polohy a na poraněná místa si přikládal studené obklady. Tak prý to viděl u srnce, který si v lesním prameni léčil poraněnou nohu. Mladý organismus zdravotní krizi překonal a zápas o život ve vnímavém mladíkovi zřejmě i probudil skrytý léčitelský talent. Jeho uzdravení považovali sousedé za zázrak a přicházeli za Priessnitzem s bolestmi svými i svých zvířat. Tady také Priessnitz sbíral své první léčitelské zkušenosti. Časem vypracoval celý léčebný systém, jehož základem bylo v podstatě otužování. Proto také léčení trvalo měsíce a roky. Dlouhé procházky lesem v lehkém oblečení a někdy i bosky, sprchování pod pří…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeseníky