Předem varuji – řeč nebude o drahých kovech. Vypravíme se, byť jen na kratičký úsek, na cestu, jež nese hrdé jméno Zlatá stezka Českého ráje. Blyštivý přívlastek zdůrazňuje, že právě ona zavede turistu k místům nejkrásnějším, lokalitám nejproslulejším a památkám nejvzácnějším.
Zlato a ráj – to spojení zní tak lákavě! A nejen zní, ono opravdu stojí za to ho vidět, prochodit a procítit. „A jsou-li Šumava, Krkonoše a vůbec celá česká země skutečným rájem, …, tož jest turnovská krajina nejkrásnějším jeho oddílem, neboť v ní nahromaděno je těch přírodních skvostů nejvíce. … Turnovské okolí zasluhuje také v pravém slova smyslu názvu Český ráj.“ Obdivná slova vtělil tehdy teprve třiadvacetiletý Václav Durych, otec známého katolického spisovatele Jaroslava Durycha, do předmluvy ke knize svých „cestopisných kreseb“ Z Českého ráje, kterou vydal nákladem vlastním v roce 1886. Byl to zřejmě on, kdo v tomto faktograficky velmi podrobném průvodci poprvé „kodifikoval“ jméno Český ráj, jež se od počátku 70. let 19. stol. začalo šířit z převážně intelektuálně-uměleckého okruhu návštěvníků lázní v Sedmihorkách, nadšených krásami okolního kraje. Zlatá stezka má historii trochu mladší, ale zase známe přesný okamžik jejího zrodu – stalo se tak v roce 1937 a rodičem byl Klub českých turistů. Tehdy došlo k tomu, že byly vybrány úseky již existujících turistických cest a spojeny v jednu dlouhou, červeně vyznačenou trasu klikatící se mezi nejvýznamnějšími a nejkrásnějšími místy Českého ráje. Přesný průběh i délka se během desetiletí trochu měnily, podstata zůstala táž – více než 100 km z Mnichova Hradiště (nebo chcete-li, už z Mladé Boleslavi) do Jičína nebo naopak, na směru v tomto případě vůbec nezáleží.
S některými místy na Zlaté stezce se setkáme i v jiných článcích, pro tenhle jsem vybral turisticky pohodlný úsek z Turnova na Hrubou Skálu, který na pouhých sedmi kilometrech koncentruje pozoruhodná díla přírody i lidského umu. Možná k němu mám až příliš nostalgický vztah z dávných táborových výletů, nicméně v mém žebříčku kandidátů na nejkrásnější úsek Zlaté stezky by figuroval hodně vysoko.
Jakmile za turnovskou železniční zastávkou překročíme říčku libozvučného jména Libuňka, začneme stoupat vzhůru ke skalní vyhlídce Hlavatice – a je to jediné stoupání na celé trase. Kdo tu chodil v minulosti, bude kousek pod vrcholem překvapen. Ze svahu před poslední chalupou začnou se náhle vztyčovat přízračné siluety. Ve dřevě zhmotněny, stojí tu postavy. Duchové krajiny? Podobizny přírodních sil? Nezřetelné připomínky našich předků? Kdo ví. Dřevěné plastiky vytvořené a instalované před třemi lety jsou součástí projektu Brána do Českého ráje, jenž chce, snad trochu vizionářsky, leč chvályhodně proměnit zkoušenou krajinu, „aby znovu působila harmonicky, vzbuzovala úctu a obdiv“.
Osamocená skála z hrubozrnného pískovce zvaná Zub času či Napoleonova hlava poutala pozornost odedávna. Už turnovský Okrašlovací spolek ji chtěl ve druhé polovině 19. stol. zpřístupnit jako rozhlednu, ale nápad realizoval až zdejší odbor Klubu českých turistů v roce 1894. Již jako Hlavatice dostala skála dřevěné schodiště a zábradlí na vrcholu. Roku 1909 byly dřevěné schody vyměněny za točité kovové schodiště a přírodní rozhledna získala podobu, jakou má dodnes. Na vrcholu přibyla jen panoramatická tabule popisující viditelné dominanty, od Příhrazských skal na jihozápadě po Kozákov na východě, od Turnova v popředí po Ještěd na nejvzdálenějším horizontu.
Kilometr za Hlavaticí na nás čeká hrádek slavného jména – Valdštejn. Původně to byl jeden ze skalních hradů, tolik typických právě pro Český ráj, snad vůbec nejstarší v celém regionu. Založili ho někdy ve 2. pol. 13. stol. Markvarticové, z jejichž rozrodu pak vzniklo několik slavných šlechtických rodů, mezi nimi i Valdštejnové, kterým hrad patřil zhruba do roku 1380, a také Vartemberkové, kteří ho získali po nich. Slavný vojevůdce Albrecht, jenž se narodil roku 1583 v Heřmanicích u Jaroměře, neměl s hrádkem nic společného krom toho, že od roku 1623 byl spolu s celým skalským panstvím součástí jeho majetku – a hrad se tak vrátil zpátky do vlastnictví rodu, jemuž dal jméno. Ke skalskému panství byl hrad připojen už roku 1514, což byl do značné míry začátek jeho konce. Majitelé sídlili na Skále, které my zvykneme říkat již dlouho Hrubá Skála, a Valdštejnem se příliš nezabývali. Až teprve po smrti Františka Josefa z Valdštejna (1722) se na hradě, přesněji řečeno u hradní ruiny, opět stavělo. Z jeho odkazu byla vybudována kaple sv. Jana Nepomuckého, dnes jedna ze dvou nejnápadnějších staveb v areálu. Ve stejné době vznikly i barokní sochy českých světců a patronů Františka Josefa a jeho manželky Marie Markéty Černínové. Pocházejí z dílny kosmonoské řezbářské a sochařské rodiny Jelínků, snad přímo od jejího nejslavnějšího člena, Josefa Jiřího. Na mostech k hradní bráně a mezi prvním nádvořím a tzv. klasicistním domem stojí dnes jejich kopie, zatímco originály jsou vystaveny prá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Český ráj