Dokud nezačala turistický průmysl decimovat pandemie covidu-19, býval Reykjavík velmi častou zastávkou na cestě velkých výletních lodí, které často vyčnívaly nad nízkými přístavními budovami a zaplavovaly místní ulice tisíci návštěvníků ze všech koutů světa. Jeden z nejžádanějších fakultativních výletů nabízených jednodenním turistům se nazývá Zlatý okruh nebo taky Zlatý trojúhelník.
Nenáročný výlet probíhá v příznivé vzdálenosti od hlavního města a spojuje přírodní krásy islandské krajiny s významnou historickou památkou. Jako „trojúhelník“ se označuje proto, že základní zastávky na jeho trase jsou právě tři.
Nejstarší národní park
První zastávka není ani hodinu jízdy od Reykjavíku. Oblast, kde se do největšího islandského jezera Þinkvallavatn vlévá nevelká říčka Öxará, leží v riftové zóně mezi atlantskou a euroasijskou litosférickou deskou. Krajinu tu přibližně před 10 000 lety pokryla silná vrstva lávy, a vzhledem k tomu, že se desky od sebe vzdalují rychlostí 5–20 mm ročně, její roztrhané vrstvy zde vytvořily bizarní útvary. Mezi veřejností je tato oblast dnes populární mj. proto, že byla jedním z míst, kde se natáčel proslulý seriál HBO Hra o trůny. Zatímco pro hekticky fotící turisty jsou obnažené čedičové skály dějištěm scén ze seriálu, pro obyvatele ostrova je to nejposvátnější místo jejich dějin. Islanďané tato místa znají a respektují už více než 1000 let, přesněji od roku 930. Tehdy zde zasedl první alting, patrně nejstarší parlament světa. Celá oblast nese po staletí název Þingvellir – Sněmovní pláň. Stejně se jmenuje i nejstarší islandský národní park, vyhlášený k její ochraně už v roce 1930 a roku 2004 zapsaný na seznam Světového dědictví UNESCO.
Místo pro zasedání altingu bylo vybráno kolem roku 928 na zkonfiskované půdě tak, aby v okolí byl dostatek pastvy, vody, ryb v nedalekém jezeře a v dřívějších dobách i dřeva na otop v březových hájích. Nemalou úlohu zde hrála i přibližně stejná vzdálenost od většiny sídel, která se tehdy nacházela především na západě a jihozápadě Islandu. Kdo však přijížděl z řídce osídlených východních fjordů, strávil na cestě až 17 dní. Zasedání altingu trvalo zhruba 2–3 týdny a bylo nejdůležitější událostí na ostrově. Rokování probíhalo na malém pahorku Lögberg, kde dnes na stožáru vlaje islandská vlajka. Tam stával lögsögumaður neboli zákonopravce, který předsedal shromáždění asi čtyř desítek náčelníků, nazývaných godi (goði). Každý z nich měl po ruce ještě dva poradce ze své družiny.
Zákonopravce byla vůbec nejvyšší funkce na Islandu. Volil se na tři roky a musel to být vážený a moudrý muž. Všechny zákony musel znát zpaměti a přednášet je v okamžiku, kdy bylo třeba. Měl i velkou autoritu a rozhodovací pravomoc. Do dějin vstoupil např. Thorgeir Thorkelsson v roce 1000, kdy se na alting dostavili zástupci křesťanské i pohanské strany, každý se svým zákonopravcem. Shromáždění se nakonec usneslo, aby rozhodl Thorgeir, který zastupoval pohanskou stranu. Zákonopravce strávil 24 hodin meditací pod koňskou kůží a pak překvapivě rozhodl, že příštím náboženstvím Islanďanů bude křesťanství. Pohané ovšem mohou dál uctívat své germánské bohy, ale pouze v soukromí.
Pro ostatní účastníky bylo shromáždění hlavně obrovskou společenskou událostí. Pláň se pokryla stany, kde se prodávalo jídlo, pivo i další zboží. Domlouvaly se zde důležité obchody i navazovaly známosti. Odhaduje se, že v prvních staletích se zasedání altingu zúčastňovala až desetina veškerého obyvatelstva Islandu.
Kromě zákonodárné mělo zasedání i soudní moc, takže rovněž vynášelo rozsudky. Až do období norské nadvlády se i hrdelní zločiny řešily „jen“ vyloučením z komunity. Ve stávajících podmínkách to byl v podstatě rozsudek smrti, ale přece jen jistou šanci odsouzenci skýtal. Teprve když alting ztratil zákonodárnou moc, stal se pouze soudním dvorem a zároveň vešly v platnost norské a později dánské zákony, začalo se zde i popravovat. Místní názvy připomínají, že se tu stínalo, věšelo i upalovalo. Na řece Öxará najdeme tůň, kde se topily ženy, které zavraždily své dítě.
Naposled se tu alting sešel v roce 1798. S vyhlášením autonomie a návštěvou Kristiána IX. v roce 1874 vznikl nový parlament v Reykjavíku, ale samotný akt předání nové ústavy dánským panovníkem se odehrál právě zde, samozřejmě za obrovské účasti a pozornosti Islanďanů. Na oslavu 1000. výročí založení altingu spojeného s vyhlášením prvního islandského národního parku přišlo v roce 1930 prý až 40 000 lidí. Obrovské pozornosti se místo dočkalo i v červnu 1944, kdy zde byla vyhlášena definitivní samostatnost a na pahorku Lögberg byl zvolen první islandský prezident.
Otec všech gejzírů
Druhou zastávku najdeme asi o 60 km dále na východ. Velké parkoviště, množství ubytovacích a stravovacích zařízení a obchody se suvenýry napovídají, že jde o populární atrakci. Oficiálně se označuje jako geotermální oblast Haukadalur, ale hlavním důvodem, proč tu všichni zastavují, je Geysir – gejzír, který byl po řadu let symbolem Islandu a který dal všem podobným jevům na naší planetě jméno.
Záznamy o jeho aktivitě sahají až do roku 1294. Název byl odvozen od slovesa ze staré norštiny geysa – tryskat. Jeho zajímavostí je, že střídá dlouhá období klidu s velmi aktivními roky. Například v roce 1640 se probudil až po dlouhých 40 letech. Na počátku našeho století, po sérii zemětřesení v roce 2000, se jeho aktivita zvýšila a byly zaznamenány erupce 120–130 m vysoké. Občas bývá titulován Velký gejzír a považován za nejvyšší gejzír světa, i když tím by měl být gejzír Waymangu na Novém Zélandě. Ten však již více než jedno století netryská. V současnosti je hlavní konkurentem gejzír Steamboat v Yellowstonském národním parku v USA, jehož erupce jsou však sporadické a nepravidelné, i když obvykle dosahují přes 120 m. Islandský Geysir je sice aktivnější, ale i tak jeho aktivita po roce 2003 klesla na zhruba tři erupce za den o maximální výšce kolem 80 m.
K tomu, aby se turista „trefil“ do erupce Geysiru, potřebuje velkou dávku štěstí. Dokázat to během organizovaného výletu je téměř nemožné. Proto dávají turisté přednost jeho menšímu bratříčkovi opodál, který se jmenuje Strokkur a tryská každých 6–10 minut. Jeho erupce sice dosahují výšky jen kolem 15–25 m, ale i tak skýtá úžasnou podívanou. Začíná mohutným vzdutím vody u svého širokého hrdla, po němž následuje mocná fontána horké vody a páry. Při silném větru dostanou návštěvníci, kteří se postaví na špatnou stranu, kromě svých cenných obrázků i řádnou sprchu.
Zlatý vodopád
Island je vyhlášený svými vodopády, a tak nepřekvapí, že posledním vrcholem Zlatého trojúhelníku je jeden z nich, jak jinak než také Zlatý, v islandštině Gullfoss. Leží jen 10 minut jízdy za gejzírovou pánví. Není ani nejvyšší ani nejvodnatější, zato se považuje za nejkrásnější. Ledová voda řeky Hvíta zde padá přes dva stupně do úzkého kaňonu a vytváří spektakulární podívanou, často doplněnou o duhu ve vodní tříšti. Horní stupeň je vysoký 11 m, dolní přesně dvakrát tolik. Letní průtok činí 140 m3/s, v zimě se snižuje k 80 m3/s. Maxima dosahuje na jaře a je znám případ, kdy při povodních dosáhl až 2000 m3/s.
Takové množství energie prý nedalo spát jednomu anglickému investorovi, který se na počátku 20. stol. pokusil o projekt přehrady v úzké soutěsce. Okolní pozemky však patřily místnímu chovateli ovcí Tómasu Tómassonovi. Ten je odmítl prodat a souhlasil pouze s pronájmem. Angličan sehnal další investory a za jeho zády začali jednat o vyvlastnění. To se dozvěděla jeho dcera Sigríður, která vybudovala se svou sestrou první pěšinku k vodopádům a občas tu prováděla náhodné návštěvníky. Pěšky a bosa se vydala do vzdáleného Reykjavíku ke slyšení, kde prohlásila, že pokud se začne přehrada stavět, sama se vrhne do vodopádu. Investoři se prý zalekli obtíží a z projektu vycouvali. Mimochodem, advokátem kurážné dívky byl Sveinn Björnsson, budoucí první islandský prezident.
Kamenný reliéf Sigríður Tómasdóttir najdeme na pomníku blízko vyhlídky na vodopády, které pomohla zachránit. Od roku 1975 je oblast kolem vodopádů v majetku státu a chráněná statutem přírodní rezervace. S nástupem masové turistiky byly omezeny cesty kolem hrany kaňonu a dnes jsou přístupná pouze místa s patřičným zabezpečením. I tak je pohled do zpěněné vody nezapomenutelný, zvláště v pozdním odpoledni na závěr výletu. Klesající slunce prosvěcuje vodní tříšť do zlatého nádechu, a podává tak vysvětlení nejen názvu vodopádů samých, ale i celé trasy. Ať už ji říkáme okruh nebo trojúhelník.