Islandské sopky - Kaňon Fjaðrárgljúfur

Islandské sopky

Islandské sopky, gejzíry, fumaroly, horké prameny, to všechno jsou geotermální jevy doprovázející existenci „horké skvrny“ pod ostrovem. Island patří v tomto směru k nejaktivnějším místům na naší planetě, podobně jako třeba Nový Zéland či Havaj. Nejvýraznějším projevem této aktivity jsou sopky. Během let se Islanďané naučili využívat žhavé Hefaistovy dílny pod nohama ke svému prospěchu ve formě levné výroby elektřiny či vytápění domovů. Sopky však pro ně zůstávají stálou hrozbou, dnes stejně jako v minulosti. Vystavěly sice podstatnou část Islandu, ale umí i ničit a zabíjet.

 Není to ještě tak dávno, když se reportéři celého světa snažili správně vyslovit název sopky Eyjafjallajökull. Její erupce v roce 2010 zastavila na několik dní veškerou leteckou dopravu nad Evropou a znovu připomněla, že člověk přece jen není neomezeným vládcem planety Země. Znovu také přitáhla pozornost k malé ostrovní zemi, kde jsou sopečné erupce odpradávna součástí historie.

Na Islandu totiž z hlediska vulkanismu dochází ke kombinaci dvou zásadních jevů. Jedním z nich je zmiňovaný hot spot, druhou riftová zóna mezi dvěma litosférickými deskami, která prochází ostrovem zhruba v severojižním směru. V současnosti zde najdeme zhruba 130 sopek patřících ke třiceti aktivním systémům. Převážná část leží právě v oblasti riftové zóny. Od doby osídlení v 9. stol. byla zaznamenána aktivita 13 z nich.

Výbuch sopky Eyjafjallajökull se kromě zmiňovaných dopadů na leteckou dopravu nevyznačoval příliš velkou ničivostí. Obtížně vyslovitelný název znamená v překladu „ledovec ostrovní hory“ a je ve skutečnosti označením ledové čepice ležící na vrcholu stejnojmenné sopky, která je jen o pár desítek metrů vyšší než Sněžka a nikdy nebyla považována za velikou hrozbu. Protože projevovala známky aktivity už od podzimu 2009, byla pečlivě monitorována a v březnu došlo k evakuaci asi 800 farmářů a jejich rodinných příslušníků z údolí pod sopkou, kde by byli ohroženi erupcí a případnou záplavou z roztátého ledu. K samotnému výbuchu došlo až v dubnu, ale povodeň jen narušila hlavní islandskou silnici a ani výron lávy nebyl příliš devastující. To, čím se sopka zapsala do povědomí světové veřejnosti, byl obrovský sloup popílku, který dosáhl až výšky tryskového proudění, jež ho rozneslo po celé západní a severní Evropě. Množství vyvrženého popílku se odhaduje na 250 milionů m3. Vzhledem k tomu, že většina letů byla zrušena, nedošlo kromě poškození několika vojenských letadel k žádným škodám na strojích ani ztrátám na životech.

Islandské sopky - Eyjafjallajökull
Erupce sopky Eyjafjallajökull

Turisté, kteří cestují po jižním Islandu, nikdy nevynechají zastávku u fotogenického vodopádu Skógafoss. Někteří se dokonce vydají na několikadenní trek podél řeky Skógá k průsmyku Fimmvörðuháls. Právě ten odděluje východní část Eyjafjallajökull od mnohem většího ledovce Myrdalsjökull. Jen málokdo z procházejících si uvědomuje, že právě pod ním leží jedna z největších hrozeb budoucnosti. Sopka Katla má patrně společný vulkanický systém se svojí sestřičkou na západě, na rozdíl od ní však není stratovulkánem, nýbrž štítovou sopkou. To znamená, že je tvořena kompaktními horninami, a předpokládá se, že její kráter má průměr kolem 10 km. Za normálních okolností je vyplněn ledem, ale při erupci dochází k rychlému tání a následnému laharu neboli bahnotoku. Na Islandu se nazývá jökulhlaup a každý rodilý Islanďan má před tímto slovem respekt. Při poslední velké erupci v roce 1918 došlo k masivnímu tání ledu v kaldeře, následný lahar se prohnal pláněmi na východní straně ledovce a smetl veškerá stáda v této oblasti. Průtok se prý v době kulminace blížil průtoku Amazonky. Katla má poměrně nízkou frekvenci erupcí, od 9. stol. vybuchla jen asi osmnáctkrát. Obvyklé období klidu je 40–80 let. Z toho je patrno, že si nyní dala trochu na čas, a tím znejišťuje obyvatelstvo žijící v její blízkosti.

Pár desítek kilometrů na sever od této dvojice leží vulkán, který patří do trochu jiné kategorie. Sopka Hekla, „strašně divoká a vzteklá“, jak praví stará dětská básnička, zcela dostává své pověsti a přezdívce „Brána do pekel.“ Patří společně se sopkou Grímsvötn k nejaktivnějším na Islandu. Na rozdíl od dvou předešlých není pokryta masivním ledovcem, takže pokud v minulosti způsobila záplavy, pocházely většinou z malých ledovců či sněhu kolem vrcholu. Její projevy jsou nicméně impozantní. Asi 6–7 km pod povrchem se nachází mohutný magmatický krb, který je obrovskou zásobárnou žhavé lávy a popele. Asi před 10 600 lety vychrlila do zemského ovzduší zhruba třicetinásobné množství popele než sopka Ejyafjallajökull v roce 2010. Předpokládá se, že tehdy došlo na několik let k ochlazení klimatu na severní polokouli. Jedním z nejnebezpečnějších zbraní Hekly je právě její tefra – tedy popílkový spad. Obsahuje totiž velké množství sloučenin fluoru, které ve vysoké koncentraci způsobují smrt ryb v řekách i dobytka na pastvinách. Tefru z Hekly najdeme na většině území Islandu a její množství za poslední tisíciletí dosáhlo úctyhodných 5 km3. Když k tomu přidáme těžko představitelných 8 km3 lávy, vyjde nám, že Hekla je jednoznačně nejproduktivnější sopkou na ostrově. V historii Islandu je zaznamenáno asi 20 jejích erupcí s velmi devastujícími dopady na obyvatelstvo a hospodářství…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Island

Islandské sopky

Shopping Cart